Babička

Oproti své starší verzi mnohem barvitější a dramatičtější příběh. Na druhou stranu udělal z Babičky kýčovitý žánrový obrázek, zcela chybí třeba takový náboženský duch vesnice, ale to je vzhledem k datu vzniku celkem pochopitelné. Klady i zápory, jak filmové tak i vůči předloze, se u obou verzí myslím docela vyrovnávají a podle toho vypadá i celkové hodnocení. (15.10.2005)

Nepřekonatelně nádherné a dojemné..... pane Moskalyku, opět skládám poklonu..... dokazuje velikost českého filmu a některých jeho nedílných persón..! Naprosto geniální hudba v pozadí dodává dramatu z dávných dob zámků a podzámčí celistvost dovršenou v mém případě slzami..:-) Tak krásnou Babičku by chtěl snad každý... scény loučení-odjezdu do Vídně či s včelkami... je to klenot. (12.09.2007)

Kdyby druhý díl byl stejně pěkný jako první, byla by to celkově lepší adaptace než v případě verze z roku 1940. Druhý díl mě ale hodně zklamal, zvláště poslední jeho část, kdy divák v některých chvílích těžko rozpoznával, co je vzpomínka a co skutečnost... Je to trochu škoda, protože první díl byl nadprůměrný. A nadprůměrný byl i výkon L. Šafránkové. TADY se mi opravdu líbila. (20.02.2011)

Babička Jarmily Kurandové jej prototypem babičky z pohádky, Viktorka, kterou jsem bývala fascinována, Barunka - budoucí Božena Němcová....moje oblíbené postavy. Babička není čtení pro děti, přestože to bývala povinná četba. A.Moskalyk "přeložil" tyto vzpomínky Boženy Němcové z dětství do filmové podoby a i když jsem film viděla už jako dítě, hloubku předlohy doceňuji až dnes. (24.03.2005)

Druhé klasické ztvárnění nejklasičtější české literární látky je neméně přínosné jako to protektorátní. Základní rozdíl je dán pokrokem filmové řeči, který při srovnávání vyvolává jakoby silně diskontinuitní pocit. Pravda je to jen zdánlivá. Naopak v mezích možnosti Moskalyk usiluje o kontinuitu (příbuznost typů vytvářených Brzkovou a Kurandovou, v současnosti by na této pomyslné parketě byla nejvíce doma Libuše Havelková) v postavách i v pojetí. Usilování o blízkost pochopitelně nechce být totožností. Cykličnost literární předlohy je tu ještě více oslabena ve prospěch realistické linky. Z ženských - v tomto ztvárnění určujících postav - jsou vysoko nad průměrem Šafránková (v porovnání s Tanskou ve všech ohledech zralejší výkon) i nedoceněná Geprtová (Štěpničkovou bych nezavrhoval). Pominuta by neměla být ani Květa Fialová, svým osobitým herectvím dokonale odpovídající představě hodné paní kněžny, i slovenská komtesa Magda Vášáryová. Z mužských postav asi nejvíce vyniká myslivec Petra Čepka. Tato realistická pohádka pravdivého snu - tak to také odpovídalo idylicky založenému ženskému typu Němcové - není na první zhlédnutí dost často přiměřeně doceňována. Právě proto, že své největší přednosti zrcadlí hloubkou, která jí propůjčuje nadčasové poselství. Poselství lásky a naděje, poselství života silnějšího než smrt a ve své umělecké fikci silnějšího a pravdivějšího než jevová skutečnost našich všedních dnů. (04.01.2008)