Muž, který stoupl v ceně

V ďalšom z menšiny Československých undergroundových snímkov by bolo treba ponaprávať a vycentrovať zopár detailov, ale každá takáto snaha sa cení. Nadčasová absurdita, ktorej mnohí nebudú rozumieť nikdy a takisto mnohí sa ňou budú baviť aj o tisíc rokov. Odporúčam druhej skupine, ktorá verí, že keď sused zaháji poctivú hladovku, ľahšie vzlietne... (09.01.2011)

Króner a jeho manželka mi připadají jako ztělesnění té dvojice ze starých anekdot "přijde muž domů a říká ženě:...". S tím pravděpodobně souvisí i fakt, že mi celý ten film spadá do doby tak o 3-5 let dřívější, než byl natočen. A s touto dischronií zase souvisí fakt, že mě nepřesvědčil a nebavil (kdyby byl skutečně z roku 1963, vnímal bych ho mnohem příznivěji). Absurditka pěkná, jedna trefná momentka a hláška střídá druhou (za všechny: "Jsem novým ředitelem galerie. Můj předchůdce se nepohodl s vrátným.") Některé rezultáty, jakož i samotný závěr filmu (člověk x zvíře, výměna pozic) byly silné, podobně práce v "ničírně". Ovšem celkový dojem velmi slabý, nemohu si pomoci. Takový škrobený slepenec. Připomínalo mi to dojem z Juráčkova Případu pro začínajícího kata, kterému jsem sice málo rozuměl, za to mě strhával po celou dobu. Tomuto jsem naopak rozuměl dobře, leč bez zaujetí. Jen zcela mimochodem podotýkám, že malíř nemohl ve své závěti odkázat něco, co nebylo nikdy jeho vlastnictvím. Ale má to být absurdní, takže kuš. (10.11.2011)

Chce se mi napsat: "Vítejte v Absurdistánu", povedený kousek, mládí Jana Moravce je znát a co si myslí o době, ve které své mládí trávil, taktéž. Příběh muže, který přišel k obrazu na zádech jako slepý k houslím, je opravdu neuvěřitelný. Film má několik nezpochybnitelných kladů, předně je to herecké obsazení, za mě Jozef Kroner a Josef Kemr v ničírně úplně nej, vynikající scény jsou v psychiatrické léčebně, výměnné hrátky pacientů a sběr hub skvělé. Výborně napsaný scénář, až mrazivě trefný, přitom vtipný. A v neposlední řadě zmar, ač tísnivě vyobrazený, působivě odlehčený. Zapomenutá ČS perlička. (06.04.2019)

Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem? (26.12.2017)

Příjemně absurdní, ale nanejvýš příjemné, výš ne. Pozvolný sled navazujících gagů a zápletek, z nichž některé jsou přinejmenším brilantní. Pro mě to šlo prudce vzhůru s nástupem nového pragmatického ředitele galerie - manažera ranaře, před kterým musel hlavní hrdina prchnout do reálného světa - do lesa k potoku. Tohle by měl znát každý zaměstnanec :) Do lesa za vámi šéf nepřijde - pokud nepracujete v lese ovšem. Slovy pozdějšího ředitele galerie "Takový slušný člověk a on ukradne obraz z galerie, kdo by to do něj řekl?!" (03.09.2012)