Američan v Paříži

Gene Kelly, ideál střední třídy, ztělesňoval obyčejné americké chlápky. Jeho zásluhou je od konce do začátku americký i tento do Paříže situovaný muzikál. Zvažované exteriérové natáčení neprošlo, ale studiová iluze je díky kavárnám, parfumériím, pouličním malířům a dostaveníčkům na břehů Seiny velice živá. Bývalý voják s uměleckým nadáním přijel do francouzské metropole, aby zapomněl, aby si mohl odpočinout od války, aby mohl namísto ničení tvořit (a, což není explicitně vyjádřeno, aby unikl vzrůstajícímu studenoválečnému napětí). Američan v Paříži, nikoliv prost rozkošnicky zbytečných hudebních vsuvek (sólo Oscara Levanta) ovšem nepředstavuje odpočinkový film non plus ultra, jeho spodní proudy vás mohou zanést do končin sluncem nepříliš projasněných. Vrcholnou sekvencí je sedmnáctiminutový taneční únik do snu. Malby slavných tvůrců (v pořadí Dufy, Renoir, Utrillo, Rousseau, Van Gogh, Toulouse-Lautrec) ožívají a Jerry je šťastný sám ve svých myšlenkách, kde může s Lisou setrvat ve věčném objetí jako sousoší. Doslova nachází smysl v umění. Skončit film o minutu dříve, všechno by do sebe hladce zapadlo bez nasládlé pachuti. Nemluvě o tom, že vztah mezi osmnáctiletým francouzským objevem Caronovou a jejím čtyřicetiletým objevitelem Kellym zavání Lolitou. To ale není podstatné. Podstatná je hudba George Gershwina, podstatný je Kellyho perfekcionistický americký balet, podstatné jsou syté technicolorové barvy (černobílý je pouze svět společenské smetánky). Vše podstatné dosahuje vrcholné kvality a jestliže jsem si některá muzikálová čísla neužil naplno, pak vinou dobře se bavících přihlížejících – trošku to nabourává pocit divácké slasti, když totéž považuje za úžasné někdo jiný, kdo za svůj úžas zjevně dostal zaplaceno. 85% Zajímavý komentář: Oskar (02.01.2011)

Aby bylo jasno, tři hvězdy patří zaslouženě Kellymu a Leslie. To kolem nich byla jen podprůměrná klišoidní americká produkce. Jednoho oblačného dne (místy s deštěm, vítr jihozápadní, bio zátěž na dvojce) si náš velevážený režisér sedl k černé kávě rozmýšlejíc se pouze nad množstvím kostek cukru, a napsal příběh milostného čtverce ve 2D (mám na mysli původní náčrt i výsledné dílo), kde je jediné překvapení (a zde jsem se opravdu pozastavila nad tím, že opravdu si na žádné nemohu vzpomenout) originálně zpracovaný popis charakteru děvčete (viráž přežila!). "A nyní přidám dvě stě vojáků tančících v obtažených kalhotách, protože to jistě zabere na slintající paničky v publiku, choreograficky ojedinělé číslo Kankánu, kde může mužské oko spočinout na růžových punčocháčů (které jsou asi tak sexy asi jako jablko v županu), a aby se umělci nenudili, namaluji jim díla současníků i nesoučasníků, které bude vytvářet jeden malíř, protože tím neztratím nic ze svého abnormálního rozpočtu, které mi pokryje to majstryškové dílko ke konci." Kdo se chystá zhlédnout, přeji Vám mnoho štěstí, připravte si piškoty (baletní boty pozn. autora) či špice (též baletní boty, vy nevzdělaná paka!), rozcvičte si bedra a ujměte se vedení té prapodivné plejády skotačících herců. Odstraňte z placu všechny ostré předměty a zavolejte mamince, ať připraví lékárničku. Dík. (18.11.2015)

Zrovna nedávno jsem koukal na Minelliho Přidej se k nám a musím říct, že ta změna byla ohromující. Samozřejmě i v Američanovi se našla spousta nudné vaty, u níž bylo zřejmé, že scenáristé se u muzikálů padesátých let většinou moc nenadřeli. Navíc Caronová je asi všechno jiné, než herečka. Její obličejové svaly se ve filmu nepatrně proměnily asi dvakrát. Bohatě to vynahradila spousta dechberoucích tanečních kreací Gena Kellyho (Pokud Kelly říká, že je Marlonem Brandem muzikálu, měl by přehodnotit postoj, protože nikdy si z Caryho Granta nevzal víc.), fantastická výprava, Gershwinova hudba a především odvaha být nekonformní. Poslední muzikálová čtvrthodina Přidej se k nám, ač ikonická, byla ničím ve srovnání s poslední dvacetiminutovkou Američana v Paříži, kde se děj přenesl mezi papírové kulisy ve fantazii Kellyho postavy. V tu chvíli začal být film extravagantní podívanou, která zcela vybočila z dosavadního děje. Nedokážu si představit, jak to neslo dobové publikum, které v takovém obratu museli cítit jakýsi podvod na ději běžného muzikálu. Naprosto propracovaná choreografie a perfektní stepařské vystoupení. Byl jsem ohromen. (22.03.2011)

Typický muzikál - a to vzhledem k době svého vzniku i zemi původu. Byla jsem na něj dlouho zvědavá a natěšená. Nejsou zde sice tolik chytlavé písně, ony tu vlastně nejsou skoro žádné, ale hudba jako taková nezklame a choreografie je prostě úžasná. Příběh je tak akorát - klasická romantika, která k žánru sedí, ale sama o sobě by asi neobstála. Jenže tenhle film má především spoustu formálních vychytávek, nad nimiž mé srdce plesalo, a také dechberoucí závěrečnou scénu, jež dílo jako celek povyšuje. (31.08.2012)

On by to byl naprosto tuctový romantický film s podprůměrnou zápletkou. Jenže má v rukávu schovaná tři esa. Několik velmi zdařilých vizuálních nápadů, Gershwina, který kašle na poučky, že klasika a jazz do hudebních filmů nepatří, a mísí z nich zdařilý kompilát, a hlavně Kellyho. Gene Kelly nejen dokazuje, že muž při tanci nemusí vypadat jako záchodový pavouk při epileptickém záchvatu, tuto výsadu přenechává Astairovi, ale především, že byl výtečný choreograf. Velká škoda, že film není pojat jako klasický muzikál, ale zbytečně obtěžuje diváka hranými scénami. (29.04.2020)