Zapomenuté světlo

Bolek už nejednou dokázal zahrát velmi dobře, ale jeho herecký projev právě v tomto filmu, to je absolutní vyzralé herectví. V každým záběru civilní velmi přesvědčivý výkon v příběhu kde smutek a bezmoc střídá z radostí a nadějí, což ze svých životů známe asi všichni co ? Možná mně malinko nepřesvědčil ten střet statečný střet faráře s komoušema, tp jsem čekal přece jen více vyhrocenější ze strany komoušů. Za to další složky kamera a hudba mě přesvědčily na první dobrou a moc pomohli celkové náladě filmu. (10.03.2017)

Když jsem Zapomenuté světlo před lety viděl poprvé, připadalo mi příliš šedivé a smutné, příliš nasáklé dobou, na kterou jsem ani pořádně nepamatoval, leda ze školky. Bylo mi právě patnáct, zvenku útočilo léto a Anička, do které jsem byl trochu zamilovaný, zhodnotila celé dílo lapidárním: "Pchh... ňákej bůh." Pak jsme se šli všichni koupat do jezera. Tolik jen na kajícnou objasněnou, jaké může být člověk pako, obzvláště když se v patnácti zamiluje ("Proč pod paprsky slunce, Die, usadils / nám ženy, ono zlo tak svůdné pro lidi?" četl jsem včera u Eurípida). Mně se totiž už tehdy Zapomenuté světlo docela líbilo, zejména výkon Bolka Polívky, ale zůstal jsem mlčet. Teď na podruhé mi nezbývá než uznat, že je to dílo v české kinematografii devadesátých let jedinečné už svým námětem a krásné především v oné postavě neokázalého kněžského hrdiny všedních normalizačních dnů. Ostatní výkony, až na Veroniku Žilkovou, jsou ve srovnání s Polívkou poněkud mdlé. Ale i s pár drobnými vadami se jedná na jednu stranu o skvělý portrét jedné doby a toho, jak bolestně poznamenala katolickou církev, na druhou stranu o neméně skvělou, volnou demlovskou variaci na téma kněz a láska k ženě. (06.02.2009)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Jak nemusím Bolka Polívku, tak mu role faráře sedla perfektně a dokázal tu potlačit svou komediální duši. Jeho boj s větrnými mlýny byl přesvědčivý a příběh nebyl podán zbytečně sentimentálně. Proto film stojí rozhodně za povšimnutí a asi by si zaloužil Českého lva víc než Kolja, ale proti smutným očím dítěte neměl šanci. I ostatní herci ve vedlejších rolích předvedli velmi slušné výkony. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (13.12.2013)

Kvalitní herec se pozná jednoduše a jasně - musí umět hrát očima a to Bolek umí znaměnitě. Pro něho nezvyklá role zahraná s naprostým přesvědčením. Je velká škoda, že tento charismatický herec před kamerou nedostává více dramatických příležitostí, stejně jako Veronika Žilková, kterou jinak moc nemusím, ale tady klobouk dolů. Vynikající film doplňuje přesně pasující hudba Radima Hladíka a Michala Dvořáka, stejně jako výborná kamera a krásné obrazy Jizerských hor. Tady už Vladimír Michálek režíruje s obrovskou jistotou a je to sakra vidět. Moc pěkný film zobrazující dobu konce osmdesátých let, kdy Bolševici ještě mohli všechno. Neskutečně silná scéna, když Bolek dá facku jednomu funkcionáři, ten Bolkův pohled ve tváři, to je prostě mazec. (23.03.2011)