Ohnice

Když vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede... Pavlíčkův takřka filozofický traktát o setkání, které mělo zůstat míjením náleží do té nepříliš početné skupiny filmových a televizních děl, jež nemohou nikdy zestárnout, ztratit svůj smysl, stát se nesrozumitelnou a zbytečnou veteší. Vedle toho je to ovšem dílo, které klade na diváka vysoké nároky, a to jak po stránce narativní, tak zejména vizuální, protože příběh dvou "zakázaných" milenců je vyprávěn prostřednictvím neotřelých, polysémantických obrazů. Volba Radovana Lukavského a Jany Hlaváčové do hlavních rolí bezezbytku naplňuje představu o tom, jak by asi měli vypadat ti, jimž osud daroval jen několik letmých okamžiků, v nichž se odehrává celý jejich druhý život, jejich pocit štěstí. Stranou by neměla zůstávat ani Peškem výborně zahraná figurka odepsaného provinciálního herce, člověka obtěžovaného a obtěžujícího, hledajícího útočiště a porozumění u těch, kterým život tak docela ještě neproklouzl mezi prsty. Film, který rozhodně nabízí víc než jedno náhodné shlédnutí. (06.01.2019)

Smutný příběh. A a touto situací mám taky zkušenost a není to nic příjemného když se dva lidé rádi mají, ale musí být od sebe z nějákého důvodu na dlouhou dobu odtržení. Jinak tu čtvrtou hvězdičku dávám za Peška jehož vtíravost vůči Lukavskému byla opravdu sladká a jeho obličej na filmovém plátně byl samozdřejmě zase koukatelný. Ale vidět celou hodinu obličej Radovana Lukavského, tak to mě zrovna dvakrát neoslovilo. A Jana Hlaváčová se mě nikdy vůbec nelíbila. Svým obličejem mi vždycky přišla jak -------. Nechci být rasistka. (18.11.2018)

Tak jsem si právě "sedl na zadek", z čeho, ptáte se. Inu, ze zjištění, že Madisonské mosty, pro mě osobně poslední čtvrtstoletí nepřekonatelný film o nenaplněné lásce, mají československý ekvivalent. Ekvivalent starý více než padesát let, co do délky sotva poloviční, přesto naprosto famózní, stále aktuální, s nulovou šancí na zestárnutí. Úchvatná hořkosladká a zároveň bolestná podivaná pro všechny ty, kteří mají toto odžito a už třeba jen přežívají. Radovan Lukavský neskutečný. Chemie mezi ústřední dvojicí bere dech, stejně jako scénář. Herci ve vedlejších rolích je kapitola sama pro sebe. Na tak malém prostoru, ve velmi decentní stopáži, vytvořit toto mistrovské dilo, plné emocí a nespochybnitelných životních pravd, je zázrak. Tleskám , tak jsem byl stržen, viděl jsem totiž kus vlastního života. Plných pět. (22.09.2021)

,,Takový hrozný pocit, že jsem něco zmeškal, že tě ztrácím, že jsme se minuli..." Mají se rádi, ale vidět se mohou nanejvýš jednou za rok. Bělkova hodinová miniaturka na téma přátelského vztahu na dálku mě po umělecké stránce okouzlila především projevem Radovana Lukavského s tolik krásným hlasem a hudbou Luboše Fišera. Scenáristicky s poeticky laděnou četbou dopisů i kamerovými záběry taky originální, v epizodních rolích potěšila i účast Ladislava H. Struny a zpěváka Karla Hály. Osobní přínos z tématu je tentokrát pro mne asi až příliš osobní, než abych ho veřejně sděloval. (25.12.2018)

"Když Vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede…." Tento komorní televizní snímek o vztahu dvou lidí, který se ani neměl šanci pořádně rozvinout, rámuje krásná typicky "fišerovská" hudba. Ta se rozhodně povedla... Radovan Lukavský a Jana Hlaváčová si jinak krásně hledí do očí, on sní "sen lásky, s níž se míjí o dům", ona mu poeticky cituje jeho láskyplné dopisy. Že by název tohoto snímku odkazoval nejen na jednoletou středně vysokou bylinu/žlutý plevel, ale i na název literární skupiny mladých básníků píšících meditativní poezii navazující na Jiřího Ortena? Kdo vi. Ať už je tomu ale jakkoliv, tento film ma potenciál v lecčemž zaujmout. Vedle obou hlavních představitelů zaujme ve vedlejší roli třeba Ladislav Pešek nebo i zpěvák Karel Hála (ač hrající jen sebe sama). Snad jediné hluché místo představuje večerní pitka v závěru. (26.04.2021)