Réžia:
Vladimír MichálekScenár:
Jiří HubačKamera:
Martin ŠtrbaHudba:
Michał LorencHrajú:
Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Stanislav Zindulka, Ondřej Vetchý, Petra Špalková, Jiří Lábus, Zita Kabátová, Kateřina Pindejová, Lubomír Kostelka (viac)VOD (5)
Obsahy(1)
Tragikomický příběh mladého pětasedmdesátníka, věčného snílka, pábitele a recesisty (V. Brodský), který na rozdíl od své milované, ustarané maželky (S. Zázvorková), se odmítá smířit s údělem rezignujícího stáří a žije svůj život jako nikdy nekončící výzvu, v níž každý den se pro něho stává báječnou příležitostí k novému dobrodružství. Spolu se svým věrným a oddaným kamarádem z operety přenáší divadelní role do života a splňuje si tak své nesplněné sny. Vystupuje jako emeritní člen Metropolitní operety, který kupuje zámky, jako revizor, horolezec a dobrodinec. V řadě vděčných komických situací, plných jemného i černého humoru, válčí s manželkou o svou bezstarostnost a nezávislost, s níž vždy znova dokazuje, co je to UMĚNÍ ŽÍT. Tento film o přátelství, lásce a neumírání je věnován Vlastimilu Brodskému. (Česká televize)
(viac)Recenzie (347)
Neskutečně krásný film. Vlastimil Brodský ve své asi životní a bohužel určitě poslední roli. Vladimír Michálek na co šáhne, to je perla. Nádhera. Moc často se mi nestává, abych na nějaký film koukal celou dobu s otevřenou pusou v nepopsatelně nádherném stavu. Dovolím si říct, jeden z nejhezčích českých filmů vůbec. ()
Přenádherný film. Troufám si tvrdit, že tímto snímkem si Vlastimil Brodský potvrdil svoji filmovou nesmrtelnost. Současně si nedovedu představit důstojnější odchod nejenom z filmové scény, ale i ze světa živých. Když zkusím zapátrat v paměti, tak těžko vylovím krásnější a údernější snímek o nástrahách stáří, nebo bych měl snad napsat o snaze být stále mlád? Herecký výkon kvarteta Brodský, Zázvorková, Zindulka a Vetchý - to byl vrchol filmového nebe. Co se týče Brodského, tak si klidně troufnu mluvit o životní roli. Příběh sice malinko zavání odérem sentimentální pohádky, ale who cares? Vladimír Michálek mě začíná nutit, abych si jeho jméno poznačil tučným písmem a začal se prokousávat jeho filmografií. Je to již třetí jeho film, ze kterého jsem nadšený. Neuvěřitelně lidský snímek, který ve mně dokázal vyvolat snad všechny existující emoce a došlo dokonce i na zatoulané smítko v mém oku. Jsem nadšený a smekám. [90 %] ()
„Vážená paní soudkyně. Život s odpůrcem je hrozný. Nechodí na pohřby, nepíše kondolence a ze smrti si dělá legraci! A ze smutečních oznámení dělá vlaštovky!“ Pan herec, plachý tragéd i melancholický komik Vlastimil Brodský, svou životní rolí dal naději a ukázal způsob, jak se vzepřít depresi ze stáří a nemohoucnosti. V Babím létu se vydal koupit zámek, pak se s noblesou sobě vlastní uklonil a zamával do publika. O rok později si nejspíš smířlivě řekl: „Bylo to krásné a bylo toho dost“, sám dobrovolně odešel ze scény života a tiše za sebou zavřel dveře. Bylo vytištěno jeho vlastní parte a já jen doufám, že někdo jiný, nějaký jeho kamarád, známá z divadla či jeho dávná láska vzali to parte, udělali z něj vlaštovku a pustili ji po větru. Při tom zašeptali: Leť, Bróďo, leť, ještě naposledy a z té výšky si vyhlídni nějaký krásný zámek... ()
"Stáří je smutný, Fando. Člověk by měl umřít mladej!" - Babí léto je o to smutnější, když vezme člověk v potaz, že se Brodský necelý rok po uvedení filmu do kin zastřelil. Jako by byl Michálkův film předzvěstí neodvratné budoucnosti. Babí léto těží zejména z titulní trojice Brodský-Zázvorková-Zindulka, kteří dali do svých postav opravdu srdce a nabídli uvěřitelné a civilní herecké výkony. Film smutným, ale milým způsobem zobrazuje, jakými způsoby se lze vypořádat se stárnutím a blížícím se koncem - člověk to může vzdát ještě před smrtí, nebo se na ni pomalu připravovat, nebo se tvářit, jako by skon nepřipadal v úvahu. Dojemný a lidský film! ()
Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. ()
Galéria (23)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (18)
- František Hána (Vlastimil Brodský) mluví ve filmu o tom, že nejlepší způsob dobrovolného odchodu ze světa je střelit se do srdce. Zhruba rok od uvedení snímku do kin se Vlastimil Brodský zastřelil ránou do hlavy. (klukluka)
- Při závěrečné balónové scéně chytly Vlastimilu Brodskému od otevřeného ohně vlasy. Sám to komentoval slovy: „Naštěstí tam nemělo co hořet.“ (Olík)
- Vlastimil Brodský 10 let žádal scenáristu Hubače, aby mu napsal nějakou roli. Teprve až po deseti letech se dočkal a dostal roli Hány v tomto snímku. Slíbil, že se dá zdravotně dohromady a odjel na pobyt do lázní, tam to zřejmě přehnal s léčebnými kůrami, následovala mrtvice a operace. První slova po operaci byla: „Počkali na mě s natáčením?“ (sator)
Reklama