Skřivánci na niti

Rudolf Hrušínský coby hebefilní budovatel šťastných zítřků. Jinak mnoho motivů, typických pro Hrabalovu poetiku, pro spoustu nezasvěcených nepochopitelných. Pavel Hvězdář jako silně věřící adventista (setkání s adventity na Hrabala udělalo veliký dojem - ve filmu pak ještě zmiňme postavu hranou Valerií Kaplanovou v Něžném barbarovi), jemuž jeho pokornou a přesto hlubokou víru nikdo nevezme, cikánská kráska, která žije úplně v jiném světě, paranáboženské motivy (Jaroslav Satoránský si svou ženu představuje jako Pannu Marii a ona se tak i svým způsobem chová), k tomu dělnická přízemnost, v níž je však plno poezie. V žádném případě Hrabalovu tvorbu (a tuto Menzelovu adaptaci) vůbec neberu jako nějakou intelektuální kritiku stalinismu typu Ucha, Smuteční slavnosti či Žertu. (04.02.2011)

Nehostinné šrotiště Kladenských oceláren 50. let by se mohlo zdát poněkud nešťastně vybranou kulisou pro lásku a úsměvné momenty. Ovšem všude se najdou svérázní lidé, kteří dokáží brát svůj úděl s nadhledem sobě vlastním, tací lidé, které Bohumil Hrabal tolik miloval. A v tu ránu mezi haldami železa začíná vznikat nejjemnější lidský cit a lidské šarvátky získávají nečekané obrátky. Avšak nakonec zmizí vše co bylo alespoň trochu fajn. Světýlko v tunelu (popřípadě v šachtě), které se nenávratnou rychlostí vzdaluje. Vzdaluje se nejen našim hrdinům, ale na mnohem delší dobu se vzdaluje i ve skutečnosti. Hluboký, tísnivý a přesto poetický a něžný film – to jsou Skřivánci na niti. 100%. (05.01.2007)

"Chtěli jste vidět kde výroba oceli začíná. Jsme tady na šrotišti. Tohle všechno, co tady vidíte, to přetavíme na ušlechtilou ocel. A z tý oceli naděláme traktóry, kterými zoráme naše pole. Uděláme více praček, abysme si vyprali, ty naše umazaný montérky. Tohle jsou naši brigádníci. Vesměs buržoazního původu. Ty taky přetavíme. Na novýho člověka. Tohle je pan profesor filozofie, bývalý knihovník hlavního města Prahy, který byl zařazen do výrobního procesu, protože odmítl dát do stoupy buržoazní prohnilou západní literaturu. Teď vám představím další. Tohle je prokurátor, který je tady proto, že obhajoba není součástí obžaloby. Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem. Tohle je Drobeček. Bývalý truhlář. Patentní výroba necek. Který svoje buržoazní choutky ukájel tím, že měl 4 dělníky. tohle je Kudla, bývalý holič, který je tady proto, že jsme z 5 holičů zlikvidovali 3. Chlapi, kde je hygiena? Drobečku proč jíš ten chleba s vlasama? Chceš dostat malárii nebo lepru? tohle je saxofonista, který je tady proto, že jsme saxofon zrušili jako buržoazní nástroj. A tohle je... Tohle je mlíkař. Naše chlouba. Sám o sobě zavřel mlíkařskej krám a šel dobrovolně pracovat pro socialismus. Tohle je Pavel Hvězdář, kuchař, kterýho vyrazili z hotelu, protože nechtěl dělat v sobotu z náboženskejch důvodů. Tady nedělá v sobotu taky a já mu teď dávám třetí vážnou důtku závodní rady. Tenhle člověk neskončí přirozenou smrtí. Tak tohle jsou naši dělníci. Bývalý filozof, prokurátor, holič, kuchař, saxofonista. Jedinej dělník původem jsem tady já." Rudolf Hrušínský je zkrátka skvost! (26.10.2008)

Už po prvních deseti minutách musí být každému jasné, proč Skřivánci po desítky let cvrlikali (nebo švitořili nebo co to vlastně dělají) do dobře utěsněného trezoru. Škoda slov - ty, kterým některé věci vysvětlíte, je třeba vést k tomu, aby se na tenhle kus jednak umění a jednak stranickopolitické výpovědi, podívali. A ty, kterým to naopak nikdy nevysvětlíte, stejně nepřesvědčíte. Já si tu odložím další stovečku procent a půjdu k Mlíkaři pro tu Smetanu. (25.03.2008)

Postřižiny nebo Slavnosti sněženek jsou sice velmi oblíbené a lze to pochopit, nicméně za vrcholné spojení Hrabalova textu a Menzelova obrazu považuju Skřivánky na niti a Ostře sledované vlaky. Tohle už není jen pohodový humor ale hluboká sonda do myšlení a chování lidí své doby podaná se znalostí věci a divácky velmi atraktivním způsobem. Ano, je to k smíchu, ale z toho smíchu mrazí. Jediný kratičký výstup Věry Galatíkové coby kované soudružky dokáže o tragédii doby říct víc, než nudné hodiny dějepisu nebo přednášky historiků. Spousta hlášek, které jdou "na kost", mimořádně silné herecké obsazení a zvláštní smutná poetika činí z tohohle snímku přitažlivou podívanou. Chytrá filmařina, kdy Menzel jediným záběrem kamery na hromadu šrotu dokáže vyvolat náladu a emoce, na které by jiný filmař potřeboval několik minut. Pro mě jeden z vrcholů naší kinematografie. Celkový dojem: 100%. (17.06.2006)