Skřivánci na niti

Skřivánci na niti rozhodně jsou klenot. Svým vyzněním jsou totiž velice silným a odvážným dílem s morálním poselstvím, které ukazuje rozdíly mezi slušností a zákeřností a to ve velice lidské podobě a tak nějak česky s humorem. Z Menzelových filmů se navíc podle mého názoru, jedná o nejsilnější vizuální zážitek. Již první záběry na šerednou průmyslovou krajinu jsou fascinující a následné scény ze šrotiště nezapřou geniálního kameramana, jenž do filmu vepsal onu všudepřítomnou rezavou barvu. Projevuje se i režisérův cit pro vyznění jednotlivých scén, a to například v momentech kdy političtí provinilci platonicky pokukují po kopečkářkách. Herecké obsazení je samozřejmě bezchybné až po tu nejposlednější roli. (01.11.2010)

Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. (27.08.2009)

"Víte co z vás bude? Ingoti. Přetaví vás doba. Už jen abych se dožil toho, až budou burziáni v Paříži zametat ulice a pracující je budou kopat do prdele." ___________ Tragikomický snímek Skřivánci na niti je adaptací povídkové knížky 'Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet' od Bohumila Hrabala. Že jde původem o povídkové příběhy zde však ani tuplem nepoznáte. Menzel nejenže fantasticky zachytil poetiku Hrabalova díla, ale zároveň zde bravurně kompozičně prolíná paralelní dějové linky literárního předobrazu, perfektně kombinuje symbolické kontrasty a jednotlivé vypravěčské dílčí nuance. Ty jsou implementovány do poměrně minimalistického měřítka, které je antropomorfizováno do prostředí kovošrotiště. Díky tomu tak Menzel nabízí neobyčejně komplexní studii až panoptikálně archetypálních postaviček, jež jsou vystaveny vůči fanatické ideologii a zatvrzelé antipatii režimu, čímž i vytváří neobyčejně plastický fikční svět . K těmto aspektům je i nutno přičíst nezaměnitelné stylistické zpracování - zejména co se týká famózní práce s kamerou a kontinuálními jízdami, a v druhé řadě estetiky, v níž dominují chladně saturované barvy, které umocňují onen pocit sklíčenosti a kolektivní melancholie, v jejichž bezedných vodách se ony groteskní postavičky snaží pevně chytat stébel sporadické radosti. Skřivánci na niti jsou tak ve výsledku neskutečně malebným a poeticky půvabným portrétem o lidském (ne)štěstí, který je zároveň jedním z vrcholů filmografie Jiřího Menzela. Jo a mimochodem: pasáž s romskou svatbou geniální! .... Zpětné ocenění v podobě prestižní ceny Zlatý medvěd na Berlinale roku 1990, více jak 20 let od uvedení je pouze smutnou připomínkou osudů filmů, jež skončily v útrobách trezorů. (22.09.2020)

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

Tolikrát jsem to viděl, a teprve včera jsem si uvědomil, že tam hraje i Svěrák. Hrabal mi nikdy k srdci nepřirostl, nicméně "Inzerát" jsem byl nucen v rámci středoškolské povinné literatury vstřebat. Díky tomuto porovnání vím, že je mi opravdu bližší na plátně (pokud mi sedne, což není zdaleka vždy) v Menzelově zpracování než skrze tištěné řádky. Ze všech nejvíc mě vždy upoutají Galatíková coby kovaná ideoložka (vidíte ty přisluhovačky imperialismu) a Šmeralovo roztomilé podání prof. Nejedlého (s neroztomilým dopadem): "A chleba bude. A máslo bude. I smetana bude. I Fibich a Dvořák. - Ano, hudba se ztratila, ale oni se taky ztrácejí lidi." (26.02.2018)