Rozmarné léto

Věta, kterou tady cituje Anglie, je opravdu skoro kultovní a taky dědeček Záhorský je opravdu úžasný. :) Za pět hvězd to nedám jen proto, že se mi zdá onen skoro básnický jazyk, jímž spolu promlouvají hlavní postavy (včetně zmiňované jedinečné věty) pro film snad až nevhodným, čímž nechci říct že je ten způsob mluvy špatný, ale v knize zkrátka má své nezaměnitelné kouzlo, kdežto ve filmu trochu méně vyniká. Škoda, přesto jde o výbornou podívanou a díky za ni. (22.08.2003)

Tento způsob léta zdá s mi poněkud nešťastným .... to vyjadřuje celý děj, ale rozhodně ne jeho provedení, to nešťastné rozhodně není. Je zde vtip, nevěra, láska, kouzla a léto, co víc si přát. Navíc výborní herci a skvělé texty, které zaujmou. Ale musím uznat, že divadelní představení je ještě o stupeň lepší než to filmové. (23.04.2012)

Prostě nezapomenutelný film...skvělá adaptace knihy Vladislava Vančury. Někdo tomuto filmu vytýká ten až přespisovný jazyk s archaismy, ale to prostě k tomuto filmu patří. Bez něj by to nebyla ta pravá adaptace, byl by to film o ničem... Rudolf Hrušínský st. je prostě naprosto skvělý herec a všechny filmy, ve kterých hrál jsou jednoduše jedny z těch nejlepších českých filmů natočených za socialismu, i když s tímto režimem neměly co do činění samozřejmě. Jednoduše řečeno...ale tento citát už se zde objevil mnohokrát, tak ho nebudu opakovat, ale je to zkrátka to nejlepší ukončení...takže stejně : "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." (02.04.2010)

Jiří Menzel, režisér, jemuž se dokonale podařilo zachytit atmosféru knihy Vladislava Vančury. Jiří Menzel, herec, jemuž se úchvatně podařilo ztvárnit postavu kouzelníka Arnoštka, řekl bych až svým typickým allenovským projevem. Největší předností je však dozajista trio Hrušínský-Brodský-Řehák, které jakoby vypadlo z knihy. "Hezkých holek je málo..avšak jsou." :) (07.05.2007)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)