Kdo hledá zlaté dno

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Šedavé bezčasí normalizace a jedno z nejtěžších období naší moderní historie dopadlo nemilosrdně i na Jiřího Menzela - Husákovský totalitní režim nemohl překousnout udělení amerického Oskara za nejlepší neanglicky mluvený film pro Ostře sledované vlaky a silně tlačil na Menzela, aby se ceny americké filmové akademie veřejně zřekl, což naštěstí Jiří Menzel ustál a tlaku komunistických aparátčíků nepodlehl; navíc normalizační režim silně podráždil svou filmovou adaptací Hrabalova textu Skřivánci na niti - humorně ale pravdivě reflektující 50. léta, do té doby něco neslýchaného (takže v reálu snímek prakticky nikdo neviděl, normalizátoři zavřeli film na 20 let do ,,trezoru" a když se pak na začátku 90. let konečně dostal ven, získal hned hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale), za což se Menzel dostal na index a normalizační režim zakázal jednomu z našich nejlepších režisérů na pět let točit - jako odpustek a vykoupení musel pak v roce 1974 natočit právě tento film - mělo jít o ukázkový budovatelský snímek...bez tohoto kontextu se dnes na film vlastně ani nedá dívat... (30.11.2021)

Těžce normalizační film. Je fakt, že to vypadalo jako spíš dokument o budování jedné velké přehrady (asi to byl i účel, aby tehdejší vláda ukázala už i mimo dokumenty jejich budovatelské inovace) a celé je to zabalené do balíčku s cedulkou romantické drama o mladém páru. Nebo je to naopak? Každopádně to padlo do rukou Menzela, tudíž se na to dalo aspoň trochu dívat. Sice je tam jeho řemeslnost znát minimálně, ale i tak se na to dá zvládnout. 50% (20.09.2013)

U tohoto filmu by mělo bejt uvedeno, že hlavní roli hraje Tatra 148. Nejzajímavější na celym filmu jsou ty starý náklaďáky. Osud hlavního hrdiny mi byl naprosto ukradenej. Za zmínku snad stojej ještě nohy tý buchty v hlavní roli a potom Husák (František, né Gustav). Ten sice nedostal moc prostoru, ale jako jedinej v celym filmu něco zahrál. Asi to bylo taky tim, že jeho postava byla aspoň trochu zajímavá a né vyloženě černo-bílá. Jinak je legrační, jak to obchodní centrum (nebo jak to nazvat) na Pankráci kdysi vypadalo bez všech těch reklam, co jsou tam dneska :-) (21.03.2010)

Kdo hledá zlaté dno je prostě legranda granda. Člověk jen hledí a kochá se tou malostí, to jsou ty životní vrcholy lemované večeří, kafíčkem a posezením u televize. To jsou ty černé jízdy, nakradené materiály na vilky za Prahou a do toho všeho Honza Hrušínský, který se tehdy v těch kvalitních mladých mužích našel a pokračoval ve všech těch romancích ze současnosti, viz. Můj brácha má prima bráchu / Brácha za všechny peníze. Zlatá normalizace. A Menzel si to točí poeticky a Svěrák vkládá do úst hlavní hrdinky taková moudra, že už to snad ani není satira. (17.08.2016)