Taková normální láska

Osmdesátá léta na svém vrcholu, americká rodina (resp. manželé), že již nemůže být američtější, obchodní dům (či chcete-li hypermarket) a dosti komorní partnerské drama. Film má několik zajímavých nápadů (např. lokalita, probírané soukromí mezi davy či opakující se postava mima), nicméně ne všechny vždy fungují (mim) a ne vždy bylo vše herecky dobře podpořeno (Bette Midler). Škoda, že film nenapsal Woody Allen, byl by asi svižnější. Nejvíce hodnotím originální prostředí a de facto celkový minimalismus. (04.10.2006)

byla jsem trochu v šoku, když jsem zjistila, že to nerežíroval Woody Allen, ale můžu uznat, že je to opravdu skvělý film ve svém nápadu. A abych řekla pravdu, i já jsem si trochu připadala jako Bette Midler. Taky svoje vztahy obvykle řeším na veřejných místech a taky se otočím a odcházím. Ale která žena ne? Právě tímto mi byl film blízký. No jo chvíle smíchu, zábavy, spokojenosti střídaly pocity nudy, ale ne natolik aby to spadlo do kategorie průměrných filmů..... (30.03.2008)

Režijní filmografii Woodyho Allena odříkám odzadu dopředu i odpředu dozadu, a tak mi zatrnulo, když jsem se dozvěděl, že ve filmovém klubu na ČT2 v rámci pondělků s Woodym Allenem poběží jakási "Taková normální láska". Okamžitě jsem si ověřil, že nic takového geniální newyorský neurotik nenatočil, nýbrž v tom pouze hrál. A i kdybych si to nepřečetl, poznal bych to. I těm nejhorším Allenovým filmům totiž nechybí pointa, což se Mazurskému docela nepovedlo. Ale jinak to není úplně špatné. Hlavní herecké duo je převýborné, ale hlavně se mi líbilo to, že se příběh odehrává téměř celý ve velkém obchoďáku.. Kde jinde na konci 20. století řešit své nejniternější problémy? (27.05.2007)

Koukla jsem se na další film, na kterém se nějak podílel Woody Allen, a to opět v rámci filmového klubu na ČT. Bylo každopádně zajímavé sledovat takto netradičně pojatý vztah a řešení vztahové krize. Postava mima film zajímavě doplnila, jakési vtípky se taky objevily. No nebudu si nic nalhávat, skvělé to nebylo, ale zase proč ne. Hezkých šedesát procent. (18.06.2013)

Přinejlepším k pousmání... Woody Allen v cizích projektech mi vůbec nevadí, naopak, uměřená volba takových děl většinou přinesla originální zážitek. Konkrétní dobu či styl, v nichž by se excentrik třeba necítil úplně svůj, sedíc na obou židlích, nechal zrežírovat povolanějším; nezastupitelnou figuru však se všemi „dispozicemi“ propůjčil (viz. Na titulní straně). Jenže tento film jednoduše dělá věc přesně opačnou. Připomíná nevydařený klon Allenových osvědčených metod. Komplet, od režie až po užitou hudbu. Třeba jazz plní převážně funkci podkresu (nepočítám početné vystupující a jejich růzorodou muziku v průběhu), jenže není náladotvorný a schází mu větší zdůvodnění pro vybraný záběr. Neúnavný Allen ze sebe tahá často křečovité narážky, jimž chybí větší kousavost (čest výjimkám → ovšem ve filmu, kde se neustále mluví, půl tucet pousmání neuspokojí). O to originálnější je prostředí a situace postav. Otec Allen sdílí lože (doslova) nikoli se zadumanou intelektuálkou, ale seberealizující matrónou (výborně zvolená Bette Midler) a významnou část filmu zachovává jednotu místa a času. Sloganovité větičky o narativní struktuře si nechme od cesty, jen je zajímavé, jak moc postava Allena působí jako ve vlastním převráceném světě. Je to on, jen je všechno jinak. Celý zbytek stále se obměňujíích situací v obchodním domě pak může být pro schopného sociologa hezkým oříškem na sychravý večer. Najde několik trefných narážek a plytký humor mu v rozboru vadit nebude. P.S. - aby bylo jasné, oba herci si výborně rozumí a jsou rovnocenní po všech stránkách, v tom vůbec není potíž... (01.12.2011)