Watchmen

Nářezová série. Svět Watchmen jako černé zrcadlo bývalé i současné Americe (x), vysoký level propracovanosti scénáře, hra s divákem, plno narážek do historie a hidden eggs, geniální segmenty, nápady, styl a dokonalý hudební doprovod od Reznora po Mozarta :) Snad jen závěr mě tak nepřesvědčil, ale v součtu zážitek - doufám v další pokračování. 85% (13.05.2021)

Jeden z nejatraktivnějších komiksových vesmírů obývají tři dekády po jeho nejzásadnějším příběhu jen proměnlivé zajímavé nové charaktery, vypráví se více než rozvážným tempem a ústřední témata, dříve tak neodolatelně rozprostřená napříč společností, se slévají k tolik kritizovanému, ale paradoxně žánrově průzračně pojatému rasismu. Tak dlouho jsem se snažil na novou strážcovskou atmosféru naladit, až byl téměř konec. Pokaždé mě rozčarovala zbytečná nepochopitelná vsuvka, která jen pozvedla moje obočí, místo toho, aby mě nutila zajímat se, jaká bude pointa. Zamrzel mě i černobílý flashback, který může přinášet střihových nebo režijních nápadů, kolik chce, ale ve své podstatě neodpovídá na nic, co bych chtěl vědět a "jenom" odvážně podrývá dávné teorie, které ale byly vždy jen teoriemi a nikdy ne pravdami. Ale ani přes zmíněnou odvahu se jak předloze, tak její vypulírované filmové adaptaci nikdy docela nepřiblíží. Respektive přiblíží, na pouhou jednu epizodu, konkrétně rozhovor v baru. Právě při něm poprvé a naposledy naplno cítím ono mrazení v zádech a očekávání možného i nemožného, jakkoli jsem se nejednou musel trpce zatvářit při směru, jakým právě tahle stará známá milovaná i nenáviděná postava míří. Na druhou stranu Jean Smart je dech beroucí a vy-víte-komu dodává vrstvy, o kterých jsem netušil, že se v ní skrývají. Jenže co naplat, po nepřekvapivém a smutně zdlouhavém finále mám jasno o tom, že z téhle události ve mně převládá zklamání. Když je pokračování nejsilnější ve chvílích, kdy vzpomene nebo na scénu vrátí původní postavy a ty nové mě většinu času zdržují od toho, co mě doopravdy zajímá, je něco špatně. (19.12.2019)

Damon Lindelof vztyčil gigantický prostředníček všem, kdo tvrdili, že nedokáže napsat vypoinované dílo. A jen tak mimochodem u toho stvořil geniální seriálovou (minisériovou?) záležitost, která vzdává poctu komiksové předloze, věrně se drží jejích motivů a principů, ovšem přesto dokáže přinášet nové a nové paralely, motat zamotané příběhy (a ve finále je bravurně rozmotat) a uvádět známé postavy ve světle nových reflektrorů. Tenhle seriál je jednoduše naprostý vrchol toho, čeho mohl dosáhnout, přestože není ani na moment divácky přívětivý.Howgh. (11.05.2020)

Ačkoliv jsem se na Watchmeny těšil (Snyderův film žeru), stejně je to pro mě po zvláštním prvním dílů jedno z největších překvapení roku. Právě ten drsně rozřízl diváky ve dví a ačkoliv jsem taky přemýšlel, že to vzdám, nakonec jsem vytrval a byl jsem náležitě odměněn. Lindelofovy Pozůstalé nemám příliš v lásce (dalo mi velkou práci je dokoukat), nikdy mi extra nesedl styl vyprávění, ale u Watchmenů jsem se od druhého dílu chytl na háček a už nepustil. U jednoho dvou dílů jsem se sice občas nudil (ten kritizovaný flashback mě s*al také), ale plně to vynahradily závěrečné dva díly, které pořádně šláply na plyn. Jo, do druhé bych určitě šel. (18.12.2019)

Vzdal jsem to v průběhu pátého dílu. Nikdy jsem se moc nezamýšlel nad konceptem maskovaného hrdiny. Proč taky, že? Tento seriál mně však nepřiváděl k ničemu jinému, jenom k úvahám tohoto typu. Ti původní Watchmeni Alana Moorea měli tohle zřejmě jako jeden ze svých hlavních záměrů, tady, dovolím si tvrdit, i přes sarkasmus jedné z postav, se pocit absurdnosti celého konceptu dostavoval ze zcela odlišných důvodů. A Jeremy Irons, můj Bože..., asi jako Jan Tříska v Black Eagle s Jean-Claude van Dammem. (16.12.2019)