Madam J

Volná adaptace Jakuba fatalisty a jeho pána od Denise Diderota. Pomalý rozjezd, ale postupem času příběh získá spád a baví svým subtilním humorem a břitkými dialogy. Dobové kostýmy, hravá hudba, půvabná Alice Isaaz a krásné exteriéry (točilo se mj. na zámku Sourches a v parku Marly-le-Roi). Škoda jen takového nijakého, trochu odfláklého závěru. Celkově vzato: za mě palec mírně nahoru, 70 %, mohu vidět znovu. [viděno v květnu 2021 | komentář #42] (15.05.2021)

Netradičně vyprávěný příběh kdy člověk neví, jestli sedí v divadle, nebo čte klasický ruský román. Vizuálně dokonalé, herecké výkony naprosto důvěryhodné. Jen škoda, že člověk už brzy tuší, že tady něco nehraje.. Nehodlám šířit spoilery.. Ale přes to všechno jsem si rozuzlení vyloženě užíval.. Je to jiné, je to hezké, a taky trochu podlé, a tak je to dobře 👍 (09.09.2021)

Diderotovu knižní předlohu neznám, ale z tohohle jsem tak nějak měl docela dlouho dojem, že je to vlastně docela slušná pitomost. Skoro dvě hodiny, z nichž dobrých 65% stopáže se vlastně nic moc neděje, jen se tak plká, prochází, popíjí ... asi čaj, a vlastně nic nedělá, jak to šlechta celé Evropy uměla. Teda kromě drbání, intrikaření, pomlouvání, to jim šlo celkem dobře asi v celé Evropě. A pořád mi nějak unikalo, o čem to vlastně je, co hlavní postava plánuje, co svým jednáním sleduje. Takže vlastně nic moc. Jenže: vizuálně je to naprostá lahůdka, já mám tyhle kostýmní historické filmy rád, a tohle byla pastva pro oči. Nádherné kostýmy na nádherné ženě - Cécile se France, ale nejen na ní, i když je pravda, že její postava i osobnost a výkon celému filmu jasně dominuje, krásné interiéry zámku kdesi na francouzkém venkově, stejně jako exteriéry parku kolem něj i krásná okolní krajina. No a až někde v poslední třetině to začalo dostávat smysl, jedna pomsta, která vlastně přinesla štěstí. Především vizuální stránka věci je to, co mě tentokrát přimělo k poměrně vysokému hodnocení. (03.12.2020)

Příjemně komponovaný děj plyne pomalu a rozvážně, přičemž hlavní pozornost vlastně není soustředěna na ústřední motiv emocionálně sebezničující pomsty, ale na pečlivé vykreslení pocitů jednotlivých postav skrze záplavu květnatých slov, jako by francouzština dovedla vyjádřit i nejhruší úrážku pouze pohlazením. Upozaděny jsou také motivy střetu náboženství a volnomyšlenkářství, jež měl Diderot jistě na mysli především. Z těchto důvodů je proto škoda poměrně rozvleklé stopáže a protahovaného závěru; kdyby byli tvůrci při střihu přísnější, snímek by nepochybně působil seřeněji a úderněji. (01.02.2021)

Diderotův "Jacques le fataliste" Je tragedie + komedie = filosofie. A tuto skvěle zpracovanou historku komentuje autor už dopředu (v knize dozadu) slovy: "Je n’y vois que des trahisons moins communes ; et j’approuverais fort une loi qui condamnerait aux courtisanes celui qui aurait séduit et abandonné une honnête femme : l’homme commun aux femmes communes. - Nevidím v tom jen docela běžný podvod; a stál bych pevně za zákonem, který by odsoudil k prostituci toho, kdo svedl a opustil počestnou ženu: chlípník k chlípnicím". Souhlasím s rivahem***, že franština je tu hezká a možná i dokonalá, ne však jednoduchá. V románech Diderotovy a pozdější doby je takových a podobných historek spousta, říkalo se tomu intrikaření. Teď už se neitrikaří, protože je to duševně náročné, je to dlouhodobý proces a nyní na to není kdy. Je v tom ale jistá poezie, která se přímočerými řešeními vytrácí. (05.11.2020)