Zabijak proti svojej vôli

Sranda. Zábavný soundtrack, Thomas Sainsbury zpívající "You Spin Me Round", Samara velmi rozkošná. Někdy nadbytečný/obyčejný/zbytečně nudný voiceover tomu sráží sebevědomí. Takovýhle film nepotřebuje vysvětlování (nebo moralizování). Kdyby to měl v rukách zkušenější režisér (a nebo se to PR specialistům podařilo lépe prodat), tak z toho mohl být kultovní bonbonek, takhle rovnou zapadlo. (14.05.2022)

Takhle ujetý film už jsem dlouho neviděl. Daniel Radcliffe si vybírá čím dál zvláštnější role. Nejde přehlédnout výrazný vizuál a celkem originál akční scény. Celé je to dost laděné do herního stylu a připomnělo mi to filmy jako Scott Pilgrim, Sejmi je všechny nebo Hardcore Henry. Hudební podkres je taky dost šílený. Trochu tu hapruje děj a pár dalších logičností, ale to u takového filmu nesmíte řešit. Třeba to, jak by tento svět mohl fungovat za přítomnosti policie atd. Radcliffe tu hraje obyčejného nerda, který se po pár provokacích na internetu vzbudí s bouchačkami přišroubovanými k rukám. Nezbývá mu nic jiného, než se do této šílené vražedné hry zapojit. Je tam dost vtipných momentů. Jak to asi skončí se dá snadno domyslet. Určitě to ale stojí za to. "Kuchař taky nepřijde domů a nepustí si Ano, šéfe." :D (02.04.2020)

"V reálným životě bych neublížil mouše. Ale za klávesnicí jsem byl zkurvenej Terminátor." Tohle je varování pro všechny dementy, kteří celý dny anonymně rozsívají nenávist na sítích. Mohli byste se jednou probudit s pistolema přišroubovanejma k dlaním a zkuste pak jít na malou. Já jsem se tedy královsky bavil při eskapádách Pistolorukýho Milese a užíval si originální nápad zabalenej v šíleným tempu. Navíc jsem se při tom naučil ovládat mobil nosem, ocenil jeden zábavnej Hammertime, užíval si vysoký rozlišení reálnýho světa a poznal jeden stoletej anální kolík. Prostě zábava a poučení, tak to mám rád. (02.11.2021)

Více filmová než videoherní, AKIMBO je v první řadě post-twitchovská bouchaná, která má se světy koltů, dvojitých brokovnic a big-fucking-gunů společného daleko méně, než se na první pohled může zdát. Okázalé kamerové přemety sice nechají připomenout tvůrči ruku Hideaki Itsuna (DEVIL MAY CRY, DRAGON’S DOGMA) či stylistickou „bat-shit-craziness“ vývojářů z Platinum Games (BAYONETTA), ale tato podobnost zůstává pouze povrchová. Kde stylistické bravury DMC souvisí se ztřeštěností fikčního světa, jež panuje tolik za hranicemi nápodoby, že jej nelze konvenčně reprezentovat, tam tento film využívá kamerobacie jakožto ozdůbek, hezkých atrakcí, které mají odvázanost (a odvážnost) videoherních cutscén pouze zdánlivě připomínat. Zatímco vizuální delirium her s Dantem vtahuje a je nedílnou částí hráčova pohroužení, umělecky motivované excesy AKIMBA spíše odcizují: boří estetickou iluzi, pomrkávají na diváka a odkrývají jeho voyeristickou pozici... A to je dobře. Adaptace videoher na filmová plátna často selhávají na předpokladu, že lze estetickou iluzi vytvářenou například ve střílečkách snadno emulovat i na filmovém plátně (DOOM, ALONE IN THE DARK). Howdenův film protestuje, půjčuje, exploatuje, nikdy však nenapodobuje._ Co do vyprávění bychom mohli daleko exemplárnější příklad videoherní logiky hledat ve „WICKOVSKÉ“ trilogii, kde lze mluvit o hloubkovém směřování narativu. Mluvíme o útržkovité znalosti fikčního světa, který je postaven na určitém řádu, po jehož žebříčku s každým dalším dílem stoupáme výš a výš. Dodržím-li videoherní analogii, objevujeme nové úrovně (Continental – the High Table) spolu s novými bossy (Winston – The Adjudicator), kteří určují status quo. Poslední díl tuto tendenci dokonce emblematizuje závěrečným vertikálním posunem a finálním střetem. Zatímco Keanu s propiskou připomíná dílčí (a dobrovolné) sbírání „lore notes“, Radcliffe s bouchačkama připomíná horizontální pětiaktovku vedenou jasně zvýrazněným deadlinem. __ AKIMBO odmítá na... no... hru na videohru přistoupit a otevřeně proti ní brojí. Miles nechce být hráčem, rezignuje na pozici loutky a svoji přeměnu na Doomguye frustruje svým útěkem. Je opakem videoherního hrdiny a jako netradiční postava na pozadí klasických schémat rozkládá a podvrací možnosti videoherních adaptací. Nikoliv herní film, ani hravý film, ale film o hrách ve filmech. (05.03.2020)

Vlastně to byla taková velká ptákovina. Příběh byl naprosto přímočarý a tvůrci se s žádnými velkými zvraty nezabývali, ale ve filmu se dala nalézt ucházející akce a občas moc dobré vtipy. I přesto, že jsem z počátku rozhodoval mezi pouhými dvěma až třemi hvězdami, to nakonec rozhodně není špatný film. 55% (05.03.2020)