Bolesť a sláva

Osobní zpověď jednoho z nejlepších a největších španělských režisérů současnosti. Moc se tady ale nedá mluvit o něčem nadčasovém, dech beroucím nebo jednoduše skvělém. Je to komorní a malý film, který nám nedá nic moc více než nějakou menší autobiografii na plátně v roli se sympatickým Banderasem a víc už asi nic. Ten herecký výkon je k hlavní k hodnocení a on má svou sílu. K tomu celému i hezké rozuzlení v rámci vyvrcholení příběhu skoro až s mindfuckem a plot twistem. Pouze to a pranic víc. (28.01.2020)

Poslední dobou mám pocit, že když koukám na nový film Pedra Almodovara, tak jak kdybych jej už někdy dříve viděl. Nevím, jestli to je znak autorské recyklace a Antonio Banderas tu přeci jen nebyl vůbec špatný. Nicméně celkově vzato průměr, kde už to není úplně o umění jako spíš o tom, že Pedro je extravagand a zřejmě se potřebuje jednou za čas filmařsky vykecat, aby zas na chvíli dal pokoj. No a jelikož je to národní umělec, tak mu to Penelopka s Antóniem neustále žerou. (27.01.2020)

Antonio je v hlavní roli skvělý, vlastně je to jedna z nejlepších věci na celém filmu, jeho herecký výkon. Je to příjemná postava, se kterou jsem soucítila od začátku. Flashbacky do jeho dětství byly ale úplně to nejlepší a nejzajímavější. Vidíme, jak se postupně formovala jeho povaha, jeho vnímání okolí a jeho láska k matce, která přetrvala. Film jako celek je ale plochý, bez zápletky, bez gradace. Příběh Salvatora není ničím zajímavý, žádné pořádně drama, to že kouří heroin a políbí za celý film jednoho chlapa z toho bombu opravdu neudělá. Takže super herecký výkon, ale film je nuda. (15.12.2019)

Nepřipojím se k adoraci tohoto díla. Celou dobu jsem čekal ,že se něco stane ,nějaký zvrat a nic. Antonio byl dobrej ,ale nic jedna líbačka s chlapem a hulení kreku to nezachrání. Almodóvar umí lépe, opět jsem nepochopil využilí Penelope Cruz ,ta je skvělá ve všem a tady ji upozadil někam do rohu. Kousal jsem to těžce. (04.11.2019)

ARTE POPULAR /// Už i Pedro Almodóvar dospěl do bodu, kdy je spíš než na cokoliv jiného čas na 8½: Film o filmaři, který neví, co točit, nebo dokonce zda vůbec, ale ví moc dobře jak: Překvapuje mě že ne pracuješ. Vždy jsem si myslela, že jsi jeden z těch, co neodejdou do důchodu. / Já taky. To v duchu nutkavého modu operandi. Příběh o neurotických, hypochondritických, nově snad trochu seniorštějších buznách na heroinu, obložený plátky příhodných noticek, které zarezonovaly Amdóvarovou imaginací. A jelikož Almodóvar své filmaření často nějakým způsobem tematizoval, nejen prostě provozoval (třeba v hitchcockovském La mala educación), větší důraz na postavu režiséra s výrazně autobiografickými prvky nepředstavuje distinkci, která by znemožnila zahrnout Bolest a slávu do množiny Španělových důchodových děl jako jeden z mnoha. Filmy jako tento dávají možnost zhodnotit kvalit pozdních počinů výrazně autorských tvůrců. Osobně k nim mám srdečnější vztah, než k agresivním mladistvým erupcím, u nichž snaha dokazovat brilanci vede ke tlačení na pilu. Third flush není horší než ten první. Anebo jedinečná chuť včerejších hranolků - nic pro každého, pravda, ale svébytná kvalita rozhodně. Pro diváka, který netrpí utkvělou představou nutnosti nepřetržité tvůrčí revoluce (a dokáže si vychutnat studené pomfrity) nabízí Bolest a sláva, jakkoliv to zní nanicovatě, vítané prohloubení režisérových obvyklých motivů v samozřejmé formě bez potřeby ohromovat, když se uprostřed svých tklivých příběhů ocitá on sám se svou vadnoucí chutí podnikat cokoliv kromě hulení cracku, namlouvajíce si, že tak bojuje s bolestí zad, a čtení fajnových chytrých knížek v luxusním starém domě uprostřed Madridu. Nechává plně na vás, zda věnujete pozornost potenciálně bulvární vrstvě nebo zajímavé zprávě o úskalích tvůrčí práce tváří v tvář vkrádající se impotenci; nenapadá mě nikdo další, kdo by nechával tak velký velký prostor podobnému rozhodnutí; pro každého všeho dost, pro všežravce hostina. V kině mého dětství to vždy voní po moči. A jasmínu. V tom mém po plísni nevětraného sálu. (26.03.2020)