Potomok

Spevák z Prodigy sa nedávno rozhodol dobrovoľne odísť do pekla a tak som sa rozhodol na jeho počesť pozrieť niečo strašné ako on. A tento film bol naozaj dokonca desivejší ako jeho vizáž. Napríklad keď tam v tme zahrali opäť to známe hororové husľové sólo alá Vivaldi alebo keď začal pískať čajník. Joj, to som sa bál, a potom ešte keď ukázali matku zblízka a následne záber na jej opuchnuté oči, tak som bol strachom celý bez seba. Dá sa povedať, že práve nevyspatá matka je vrcholom desu v Potomkovi. (28.03.2019)

Zpočátku to dlouho byla docela nuda, zhruba tak do poloviny filmu, pak se z toho stal takový ten průměrný horor, co neurazí ani nenadchne. Což je pořád lepší, většina hororů to nedosáhne ani na ten průměr. Každopádně pak ta druhá polovina už je celkem napínavá, i přes to, že je předvídatelná. Pak je tu taky několik klasických hororových klišé, třeba smrt psa (si vlastně nepamatuju horor, ve kterém by přežilo zvíře), ale jinak z toho ve finále je opravdu další z řady hororů, co neurazí ani nenadchnou. Podívat se na to dá, ale nic extra nečekejte. 3* (14.09.2019)

Specialista pouze na horory místy vyvolal slušnou husinu. Zvolené téma mě také docela bavilo. Dokonce se dostavil i Maďarský dialekt poblíž rumunských hranic a stejně to na lepší hodnocení nestačilo. Solidní nášlap, ale závěr bych označil za téměř pitomý. Proč jej musela matka tahat někam mezi vinice nepochopím. Celé to mohli klidně dohrát v domku. U těchto dětských hororových záležitostí hodně záleží na hlavní postavě, jaký je to herec. Tady to vidím tak půl napůl. Nebylo moc míst, kde by mě vyloženě lezl na nervy. 60% asi nakonec ano. (15.05.2019)

Vykutálený synek Miles je vážným adeptem na noční můru každého rodiče. Na podobné zvrácenosti související se vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky vůbec nemám chuť se dívat, ale musím připustit, že v rámci hororového žánru Potomek není vyloženě špatný film. Kromě několika slušných lekaček mě v tom utvrzuje i poměrně nečekané a veskrze nepříjemné rozuzlení. (60%) (03.03.2022)

Jestli někdy přivedu na svět potomka a on se na mě podívá jedním okem modrým a druhým hnědým tak s ním hned na sále třísknu o podlahu (a svedu to na poporodní depresi) nebo ho hned šoupnu do baby boxu páč o žádnou reinkasranci fuckt nestojim a nehodlám měsíce gůglit, kterej chorej zmrd skapal v den, kdy se má ratolest narodila. Nemluvě o možnosti, že bude mít oči normální a stejně zrovna někde zhebne seriálovej nebo masoxovej vrah, co se mu vetře do duše a bude si chtít dokončovat sny a touhy. A než abych každej večer čekala, kdy začne ze spaní mluvit maďarsky nebo kdy dá spolužákovi francouzákem po hubě, to na to radši rovnou seru, podvážu si vaječníky a koupím si morče. To může být posedlý třeba Belzebubem, ale z terárka mi udělá hovno, max mě kousne do prstu a skončí jako předkrm na talíři, zatímco já budu mít klidný spaní. Každopádně zas jednou tleskám packama o sebe, z kluka jsem měla strach a palec hore mamce za snahu o záchranu svého dítěte (já bych ho na jejím místě sejmula už v tom sklepě, i kdyby se tvářil jak Kocour ze Shreka). Závěrečnej hepyjend potěší všechny sluníčkáře a já jdu na pohádku. (14.02.2019)