Sebelum Iblis Menjemput

Timo Tjahjanto je nepochybně největší řezník a talent Indonésie a letos řádí už podruhé. May the Devil Take You je solidním mixem Evil Dead, Drag me to Hell a hlavně působí jako návrat do Hongkongu 90. let kdy podobné šílenosti vznikali poměrně často, dnes už velmi raritně. Ve výsledku film překvapivě nejsou takové jatka, jak jsem doufal. Svou prvotinu Macabre už nejspíš nepřekoná a s gore se více vyřádil v nedávném akčňáku Night Comes for Us, přesto na pár chuťovek dojde a takové šťourání se ve vnitřnostech pohřbené mrtvoly, hrátky s VooDoo a scéna, kdy si démon strhne kúži z celého obličeje patří nejspíš k největšímu Highlightu. Je to však poměrně atmosféricky děsivé, intenzivní s gradujícím soundtrackem a vynikajícími masky( Démon je hodně nepříjemný) a má to i velmi dobré tempo, takže ve výsledku jsem spokojen. Slabší herci a průměrný příběh mi zde nevadil, ale někdo se s tím nesmíří. Další zastávka u hororu Dreadout, který uvidíme buď na konci roku nebo až v roce 2019. 75% (22.11.2018)

Indonézská variace na Evil Dead. Timo Tjahjanto je bravurní režisér, jenž má řemeslo v malíku a každým svým novým filmem se zlepšuje hlavně jako scenárista, což byl dřív jeho hlavní kámen úrazu. May the Devil Take You je áčkově natočený horor obsahující vše, co si může hororový fanoušek přát – intenzivní napětí, dusnou atmosféru, psychologické hrátky, přemíru násilí, pod kůži se zarývající strašidelné pasáže a v neposlední řadě i kvalitní praktické gore efekty s minimem CGI. Film má skoro dvě hodiny, ale není v něm moment, kdy by mu vyloženě došel dech. Děsivost postupně graduje a děj se i na relativně malém prostoru slušně vyvíjí. Sice nic originálního, ale takhle nějak si představuji kvalitní moderní horor. (08.10.2018)

Faust, Popelka, Poltergeist (nejen levitující nábytek, ale především scéna s hrobem), Evil Dead, Vymítač ďábla (divoká postel pobavila) v jednom kotlíku a navrch bubák ve skříni, bubák pod postelí, prokletý sklep, liják, bouře, voodoo panenky, zkrátka jedno klišé přebíjející druhé. Ale protože převládali démoni, respektive posedlost jimi, nikoliv směšní asijští bubáci, tak jsem byl vcelku spokojen. A také se nehrálo na lekačky, nýbrž atmosféru, což jsem zejména ocenil. Pravda, scéna v nemocnici moc strachu nenahnala, za to hledání v domě či cesta lesem jisté napětí měly. Hororový fanoušek se samozřejmě nejspíš bát nebude, ale vizuálně se mi film líbil a výše uvedené snímky neberu tak, že by byly vykradené, spíše jsem měl pocit, že Tjahjanto dal jasně najevo inspiraci a poctu. Chytré bylo také ukázat Satana jen v krátkém záblesku tak, aby nepůsobil směšně. Po dlouhé době mě tento žánr příjemně překvapil. (12.01.2020)

Když se to tak vezme kolem a kolem, takhle se už dneska moc netočí. Většina duchařin či posedlých hororů se spíš soustředí na atmosféru a bubák jako takový se v nich často jen mihne. O to víc Tjahjanto potěšil. Vyváženě zmixoval všechny žánrové ingredience do kompaktního celku, přidal něco vyzvracené krve či otevřených zlomenin a výborně zafungovaly i voodoo prvky. Jediné, co chybělo, byly lekačky, ale upřímně řečeno zase tak moc jsem je nepostrádal. Samostatnou kapitolou jsou pak masky. Tady je krásně vidět, že když se to umí, tak nejsou potřeba žádné CGI efekty, ale kolikrát stačí trocha make-upu, falešné zuby a kontaktní čočky. Problém jsem měl tak jen s protivným asijským ječením, ale to se díky výše zmíněnému dalo překousnout. Takhle jó. 85% (23.12.2018)

Indonéský snímek „Sebelum Iblis Menjemput“ chce být na jednu stranu atmosférickým, na stranu druhou i celkem brutálním hororem. Myslím, že mu vychází především ta brutální stránka, kdy v některých scénách, i pokud zavřete oči, budete mít velmi nepříjemný pocit v žaludku pouze z toho, co vlastně slyšíte. V tomhle směru je to dobré, dějově bohužel nijak objevné. (08.04.2019)