Midsommar

Film, který nejlépe poslouží lidem hledajícím inspiraci pro hodně okázalý způsob, jak se rozejít. Asterovi opět přerostly přes hlavu vlastní ambice. Slunovrat ostentativně dává najevo, že chce být zásadním příspěvkem hororového žánru. Dlouhá stopáž, pomalost a vážnost číšící z grandiózního snímání všedních výjevů (kamerový jeřáb FTW!) a chladně metodického, strojově načasovaného střihu ale ještě nezaručují velkou myšlenkovou či psychologickou hloubku (srovnání s Bergmanem, který enigmatičnost jen nepředstíral, je úsměvné). Když točíte psychologický horor a přitom herce necháte, aby přehrávali a postavy, aby se chovaly jako pitomci, kterým nevadí, že kolem nich postupně mizí lidi, podřezáváte pod sebou větev, na které celý film stojí. V poslední třetině jako kdyby se Aster tolik upnul ke snaze budovat napětí, že úplně zapomíná rozpracovávat banální, přímočaře odvyprávěný příběh a brát ohledy na to, zda je jednání postav konzistentní. Z antropologického hlediska pozoruhodné a pro interpretační dobrodruhy výživné, ale snahou vtloukat nám každým záběrem do hlavy, že se schyluje k něčemu strašlivému (což je paradoxně méně účinné než by byly jemnější náznaky) a že sledujeme ohromně sofistikovaný horor, je to s přibývajícími minutami jen víc a víc otravné. Mnohem lépe bych si Slunovrat dokázal představit jako muzikální komedii (ke které i tak nemá daleko, třebaže nešlo o záměr) o partě zdrogovaných květinových dětí, které zpívají a tančí na louce, oblékají si zvířecí kostýmy a seznamují se s cizí kulturou a kuchyní, zahrnující mj. masový koláč se zapečeným dámským pubickým ochlupením. Ari Aster přitom není špatný režisér a hutnou atmosféru v samostatných scénách vytvořit umí. Jen by měl lépe zvážit, na co stačí. 70% (25.07.2019)

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr. (25.07.2019)

Já tedy s kolegou Goldbítrem ani s kolegou Raslem nikdy nešukal jako kolega Enšpígl, tudíž jsem film sledoval doma z postele, bos a sám, aniž bych u toho nějakému nehezkému kolegovi pulíroval Grünwalda, nicméně musím s velkým překvapením konstatovat, že i bez těch homohrátek se mi film líbil stejně jako jemu. A to jsem do toho šel s velkým despektem, nabytým po předchozím režisérově počinu, který odborná filmově-teoretická terminologie jednoznačně striktně definuje jako „narkoleptickou pičovinu“, tudíž jsem se a priori obával, že i tento kus Zdědí onu Děsivou prudu a chujologickou konkluzi. No, sice se místy v Midsomrdu těch pár pásem švédských plísní a tanců vskutku vleče strhujícím tempem Midsomrdských vražd, mimochodem dodnes využívám stoprocentně funkční metodu na nespavost, kdy v duchu počítám inspektory Bárneby, a maximálně po pátém jsem vždycky spolehlivě tuhý, avšak jinak to není nudné ani trochu, precizně to pracuje jak s diváckým očekáváním a přesně gradovanou atmosférou, tak s mykologií nordických pohanských kultů, a to včetně roztomile brutálních vikinských krvavých orlů. A už nikdy nechci píchat, aniž by mi u toho s temným mručením fandil a pomáhal přirážet kroužek nahých otylých skandinávských stařen. (25.09.2019)

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)

Slunovrat JE událost, minimálně letošního roku. S nekompromisním stylem Ari Astera jsem byl minulý rok konfrontován v Děsivém dědictví, takže jsem tak nějak tušil do čeho jdu. Slunovrat mě docela něpěkně rozhodil psychiku a já nejen že nemohl v noci pořádně spát, ale hlavně ráno jsem si připadal jak po nějakém halucinogenním výletu. Můj názor je ten, že tento film může v mozku spustit jisté chemické reakce. Film tancuje často mezi bizárem, gorem a vztahovkou, vše to dělá ovšem neskutečně chytře a diváka nakonci jen tak pohodí psychicky zničeného někam do příkopy. Pro slabší povahy to rozhodně tentokrát není. 90% (30.09.2019)