22. července

A pro změnu úchylná americká verze pro mentálně ujetější jedince, tudíž bez jakéhokoliv respektu k pozůstalým, bez jakýchkoliv morálních otázek. Prostě prvních 20 minut vidíme přípravu Breivika (ta byla fajn, aspoň člověk viděl přípravy toho magora) pak 20 minut typický po americku natočený masakr střílení do bezbranných dětí a nakonec ta omáčka okolo. Šok rodičů, zranění, výslech, média, soud. Není to špatný film, ale vzhledem k citlivosti tématu, ke špatnému výběru hlavní role Breivika a k morálnímu přístupu Norské verze, nepůjdu s hodnocením výš ani náhodou.60%. (05.04.2019)

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Na opakované shlédnutí to beru jako komplexní a celkem přesné shrnutí událostí od samotného masakru přes vyšetřování až po soudní proces. Film který nás zahltí informacemi, ale jeho problém je, že je to takový typický Greengrassův styl takže emoce nula a to mi brání jít na vyšší hodnocení než je lepší trojka.65% (02.06.2023)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)