My Dinner with Andre

V podstatě celý film se odehrává v jedné místnosti u jednoho stolu, a přesto (nebo možná právě proto) dokázal podnítit mou imaginaci jako málokterý jiný. Dlouho mě nic tak nevtáhlo do děje. Závěr za doprovodu Gymnopédie No. 1 byl nicméně docela osvěžující, po předchozí hutné diskuzi dotýkající se široké škály témat. Film vám sledování nijak neulehčuje, témata pokrývající filosofii, divadlo, literaturu, náboženství, ekologii a další se řeší spontánně a všechna se vzájemně prolínají v jednolitém toku. Těžko říct, kolikrát jsem během dvouhodinové stopáže prošla sekvencí "stop - rewind - replay" (následují v rychlém sledu až do finálního totálního pohlcení:), každopádně dvouhodinová stopáž se krapet protáhla a všechny diskutované otázky jsem nestačila pobrat ani při druhém zhlédnutí. My Dinner with Andre nejspíš nezaujme každého, ale stojí za to to aspoň zkusit. Pro mě opravdu příjemné překvapení. (01.03.2011)

Skrytý klenot. Celý film jakoby byl kulička běhající v nějakém trychtýři. Začne velkými kruhy a díky tomu, vy jako divák nebudete ze začátku k Andremu vyprávění tak úplně naklonění (stejně jako hlavní postava Wallace), poté se ale smyčky začnou utahovat a vám vše začne docházet. Výsledná katarze je neskutečně silná, díky důkladné drobnokresbě a díky tomu, že si film dává na čas. Film, no... Přemýšlel jsem o tom jestli to jako film brát, ale nakonec říkám jednoznačně ano. Kamera a střih jsou sice minimalistické a kolikrát se točí v kruzích, nemáte u toho však pocit, že koukáte na podcast, bez režie by tento film nefungoval. Bez režie a bez umění napsat takto filozofický scénář a přitom si zachovat odstup a lehkost (to je třeba věc co hodně obdivuji na Woodym Allenovi a dneska už to málo kdo chápe). Je to skrytý klenot, a je to hlavně kvůli tomu, kolik se zde nachází prvků, které nemuseli vyjít, ale ve výsledku fungují a vy se cítíte přesně jak se cítit máte. (16.03.2021)

Někdy je vážně hodně zajímavé srovnat vlastní dojmy s ostatními komentářemi. Hodnocením filmu se sice tady shodnu s většinou, ale pocitově se spíše rozcházím. Po dlouhou dobu jsem byl prakticky bezvýhradně nadšen: pozvaný host, obyčejný muž přijde za svým dávným přítelem, hercem z divadla, do restaurace a spolu si povídají. Tedy dlouho tu jde spíše o monolog herce (André Gregory v patrně své jediné hlavní roli před kamerou), který svému hostu vypráví své zážitky z divadla i života. Zní to možná banálně, ale v té obyčejnosti odvyprávěných zážitků bylo jakési zvláštní kouzlo, atmosféra příjemná, André coby vypravěč charismatický, povídání navzdory občas nezvyklým tématům plynulo s nadhledem, poslouchalo se to velice hezky, i jsem se párkrát od srdce zasmál... a ne, vůbec se mi André ani v náznaku neprotivil a jak si mě získal, klidně bych ho dokázal poslouchat či sledovat i mnohem déle. Když se po necelé hodině snad poprvé výrazněji ozval a posléze pravidelně do debaty vstupoval i jeho zvláštní obtloustlý společník Wallace, skoro mě aktivnější přítomnost další postavy začala rušit. Ale přestože jsi mě Wallace až tolik nezískal, brzy jsem se naladil i na změnu směrem k dialogu a vzájemné se doplňování ve vyprávění oněch zážitků. Doufal jsem, že zůstane u podobně příjemného filmu, jehož hlavní myšlenka, podrtžena od chvíle, kdy monolog přechází do dialogu, bude vycházet třeba ze síly přátelství či vzájemného porozumění. Ono snad to i zůstalo, ale ke konci se dlouhé povídání začalo co chvíli stále víc přesouvat do vysokého filozofování, které postupně obrátilo dosavadní atmosféru zcela jinde. Nevadilo by mi náhlé překlopení do smutku či depresi, kdyby na mě patřičně zapůsobilo. Ale vyloženě depresi, frustraci či udajnou ukázku společenského úpadku jsem v tom moc nepostřehl... nevím, jestli dodat bohužel nebo spíše naštěstí... postřehl jsem pak sérii sofistikovaných filozofických keců, které mi v podání obou pánů nepřišly zrovna nejvěrohodnější. Asi mě to mělo zasáhnout, ale spíše mě to v této chvíli začlo trochu míjet a byl jsem rád, že film pomalu spěje ke konci. Či-li konstatuji, že tohle poselství ke mě nedorazilo, přestože z filmu jako celku jsem si odnesl osobitý zážitek. Jen mi na konci bylo líto, že ona zmíněná krásná obyčejnost se z posledních 20-25ti minut jaksi vytratila a sympatický nadhled nahradil těžký pokus o intelektuálnost... mohla to být taková krásná zářivá perla amerického nezávislého filmu... ačkoliv ní tedy Večeře s Andrém určitě je i tak. „Když hmyz napadne rostliny, popovídají si s ním...“ [75%] (26.04.2022)

Po shlédnutí téhle ultimátní konverzačky si už možná nikdy nevychutnáte posezení s kamarádem v restauraci, aniž by přišla řeč na úpadek společnosti, osud, cestování, divadlo, mystické zážitky, Malého Prince, Alenku, Orwella či Schopenhaura - v krátkosti, dojde vám, že většina toho, o čem si lidé u piva, kávy nebo jídla povídají je bohužel většinou sotva víc než zdvořilostní šum. 80% (16.04.2015)

Jeden z mála filmů, kde bych rozhodně uvítala české titulky, protože pak by to byla pro mě nejen kulinářská pochoutka, ale hlavně ta konverzační a já bych si jí mohla daleko lépe vychutnat, protože tahle linie byla nejen tématicky zajímavá, ale místy velmi náročná na vnímání. Možná My Dinner with Andre není pro každého, ale za pokus to stojí......už to tady myslím někdo psal. (04.06.2016)