Extase

Průlomový snímek, který má hned několik prvenství. Krom často zmiňované nahoty (ve snímku působí velice decentně, ani nepostřehnete, že by mělo jít o pohoršující hambaté scény) je to hlavně kompozice - důmyslné spojení hudby a obrazu a kombinace žánrů, kdy se mísí poetika s dramatem, ale zárověň se objevují i humorné prvky. K úspěchu přispěl zcela jistě výběr hlavních představitelů, kde na sebe hlavní pozornost bez pochyby připoutala mladičká Heda. Osobně mě zaujalo výtvarné zpracování s netradiční kamerou, která si dokázala pohrát jak se záběry kompozice, tak i se zaostřenými detaily. V jinak velice vyváženém díle působilo rušivě posledních budovatelských 9 minut, i když nutno přiznat, že ani těm nešlo nic vytknout po umělecké stránce. Ač šlo o zvukový snímek, byl natočen jako němý snímek s dodatečným ozvučením.                 Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (04.10.2015)

Gustav Machatý ukazuje, že uměl točit lidská dramata a že tenhle snímek není jen o tom, že se v něm objevuje odhalená žena, což je na svou dobu přece jen pořád docela odvážné. No, co si budeme povídat, ono to ani v dnešním mainstreamu není tak tradiční. To, jak se zde mění životy jednotlivých hrdinů, je skvěle napsáno a zahráno. (15.01.2015)

Kuráž Gustavu Machatému nechyběla. Do zajímavě komponovaných obrazů vnesl na třicátá léta troufalou zápletku ženy, která opouští svého manžela a divák má přitom možnost sledovat její vnitřní i vnější odhalenost. Kompletní nahota pobíhající dívky nebo nasnímání tváře dosahujícího orgasmu muselo být pro tehdy osmnáctiletou Hedu Lamarrovou nesmírně odvážné a tato provokace ji nadobro zajistila status jedné z nejkrásnějších hereček všech dob. Snímek má bohužel i své limity. Vypravěčský styl je chvílemi komický a obskurní zakončení postrádá jakoukoli logiku. (18.11.2022)

Že je Machatý opravdu výjimečným zjevem české meziválečné kinematografie, je nepochybné. Dokázal to už v němé éře excelentním Erotikonem. Během sledování Extase se mi do mysli vkrádalo podivuhodné spojení s Alfredem Hitchcockem. Je to snad odvážná paralela, ale důvody pro ni jsou. A stejně tak i rozdíly. Oba pracují s fascinujícím množstvím vizuálních nápadů a technických inovací. Zároveň však Hitchcock neměl rád banální historky, za které je možné považovat všechna Machatého melodramata. Je však nezbytné si uvědomit, že každý z režisérů zastává úplně jinou školu vyprávění. Hitchcock je typ narativního vypravěče, který svoji tvorbu podřizuje imperativu neustálého napětí diváka. Machatý je poetický vypravěč, kterému slouží příběh spíše jako kulisa pro budování nálady a znázornění emocí. Nejvýraznější odlišnost spatřuji v používání zvuku. Zatímco Machatý se projevil jako vizuální typ, podle něhož zvuk jen odvádí pozornost od obrazu, Hitch jej už od počátku nadšeně vítá jako další prostředek ozvláštnění (už němé filmy z přelomu 20. a 30. let točil záměrně tak, aby do nich mohl zvukovou stopu vpašovat - viz. zvuková verze filmu Její zpověď). To je vlastně jediná výtka proti Extasi, kterou lze vznést. (02.04.2012)

LFŠ 2011 | Největší překvapení. Po vzniku zvukového filmu je Extase zajímavě o mluvené slovo redukována a promlouvají spíše ambientní nebo technologické zvuky. Když promluví postava, je to neuvěřitelně debilní replika, díky kterým se otřásal smíchy celý Klub kultury (Šestiválec!) Nevím, jestli byl Machatý debil nebo génius, věci hovoří pro obě varianty. Na první staví základ TOTÁLNĚ wtf zakončení filmu a na druhé zas úžasně komponované záběry skvěle prostřižené do jednotlivých částí filmu, vytvářející jedinečně poeticky příjemnou atmosféru. Rozhodně výborně strávený čas. (31.07.2011)