Racek má zpoždění

Tak tuto budovatelskou sračku nám TV prima nabídla po vánočních svátcích. Slyšel jsem ovšem, že na rok 2006 chystá např. Inženýrskou odyseu, takže je to po majoru Zemanovi asi nějaký mezičas. Upřímně lituju lidi, kteří si mysleli, že něčemu takovému se může někdo smát a taky lituju ty, kteří se tomu smáli (např. nebetyčně trapná je jen scéna, kdy se Racek dostane omylem do dolů a najednou je z něj úderník.) Pokud chcete ovšem vidět R. Deyla ml. v další podobně uboze uslintané roli, jako byl Puleček z druhého revizora Anděla, máte možnost. Proti gustu... (29.12.2005)

Průměrná agitační veselohra, jakých v té době vzniklo spousty. I pekaři se musí proměnit v uvědomělé pracanty, protože jak známo, hornická brigáda není pouze socialistický závazek, ale především neutuchající potěšení. Je paradoxní, že pouze v tomto stalinistickém paskvilu získal významný člen činohry Vinohradského a Národního divadla Vladimír Řepa svou největší filmovou příležitost. Ostatní členové hereckého obsazení s výjimkou Rudolfa Deyla mladšího hrají neživotné a směšné karikatury sama sebe. Dnes vhodné jen jako koloraturní připomínka soudobé tvorby. (26.02.2009)

Budovatelské taškařice se mi velmi líbí, toto je ale tak blbé, že jsem si musel dálkové ovládaní schovat pod polštář. Nicméně komunisti tu vlastně nabízejí i reálný pohled na padesátá léta. "Chtěl jsem si otevřít malou pekárničku ale do toho přišla válka. Potom jsem si chtěl otevřít pekárničku a do toho přišel mír", říká Rudolf Deyl, největší flákač podniku TěsPeč. Produkt socialismu, za Masaryka neznámý. Porovnání práce pekaře a horníka je také velice zajímavé a jak to bylo s hospodou rodiny Racků, to je ještě zajímavější, byla pravděpodobně soukromá, v r. 1950 bylo ještě 90% restaurací soukromých a tedy dobrých. Proto byl tedy Racek skvělý pracovník i havíř-byl to živnostník. (04.11.2012)

Bezduchý pokus o budovatelskou veselohru s naivními vtípky, stereotypním herectvím a s ubohou stylizací prostředí i postav, jež nedokázala vyvolat ani kouzlo nechtěného. Mimochodem, na českých budovatelských filmech mne vždy pobaví, jak bývá polepšení se neuvědomělého občana spojeno s milostným happyendem. Snad aby to budovatele v kinosálech povzbudilo i „zahřálo“. Obávám se však, že happyend byl v tomto případě jen zdánlivý… A ještě stručně k tématu; práce je zde stejně jako v jiných filmech tohoto druhu tendenčně estetizována (což do důsledků znamená: karikována) a zapojena do propagandistického gesta „jsi tím, jak děláš“. Zde se dostala do hledáčku pekařina pražská a horničina kladenská. V druhém případě mne to rozhořčilo ještě o něco více. Strhnout tak tu potěmkinovskou výstavbu a ukázat, jak se člověk dotýká země zevnitř! Vzpomínám při té příležitosti na sestry Válovy a Bodana Kopeckého. V jejich dílech je možno poznat, jaké pouto je mezi lidskou rukou a světem/krajinou (u každého jinak nahlíženo, a přeci tak blízce!). V roce 1967 Bohdan Kopecký odpověděl Emilu Julišovi na otázku, co mu přineslo největší užitek, takto: „Soustředění, vnitřní klid. Poznání kraje, lidí, světa. Porozumění s prostými lidmi. Dlouhé rozhovory se starými lidmi, třeba o ničem. Důvěrné soužití s krajinou. Poznatky, které jsem získal pod zemí, pocity, které jsem zažil při dotyku kmenů ležících celé věky pod zemí a kterých jsem se nyní, zuhelnatělých, zkamenělých, poprvé dotkl jako člověk. působila na mě tato věkověčná přeměna, koloběh, vývoj. Seznal jsem také, co působí na vzhled krajiny nade mnou, proč je právě takto utvářena. Poznal jsem také, jak je blízko sebe konečnost a nekonečnost, smrt a zrození; žádná věc nedoznala takové přeměny, jako zelený strom v uhlí, a to je konečně osvobozeno k nové energii, k novému životu, a zase smrti. A to už je úzce spojeno s člověkem. Znám krajinu v takovém průřezu a z takové perspektivy, z jaké se často nevidí. Nevidím krásu třeba jenom v růži (je opravdu krásná?), ale i v této transsubstanciaci přírody.“ (28.03.2011)

Budovatelské komedie jsou naštěstí o něco koukatelnější než budovatelská dramata, proto k nim obvykle nejsem tak přísný jako k druhým zmíněným. Rackovi (filmu obecně, méně už hlavnímu protagonistovi) se po většinu času dařilo kouzlit na mé tváři lehce pobavený úsměv, předvedená prostředí mi byla natolik neznámá, že filmu můžu přičíst k dobru i stránku edukativní. Jsou i horší agitky. (12.10.2009)