Sloní muž

Rozvedení obžalovávajícího leitmotivu Browningových Freaks k téměř dokonalé formální i obsahové struktuře v černobílé rapsodii humanismu (uf!), které svou náturou dokazuje, že krása jde přeci jen ruku v ruce s ošklivostí. Temné, bizarní, stísňující, smutné, záměrně nepříjemné a přesto citlivé a láskyplné - zcela podle pravidel Lynchova osobitého universa. P.S. Nesouhlasím s tím, že by Sloní muž zastával v Lynchově filmografii výlučné postavení pro svou "čitelnost", když už, tak bych to napsal o hřejivém Příběhu Alvina Straighta. Oproti interpretačním labyrintům jakými jsou Modrý samet, Mullholland Drive či depres-expres Mazací hlava je určitě srozumitelnější a jde více na lopatu masové divácké obci, ale jiné rozdíly mi zřejmě unikají. Pravda - čím je Lynch starší, tím se stává prchavějším, abstraktnějším a libidóznějším. (09.01.2009)

Úvodní záběry vykazující známky dalšího Lynchova mystéria se naštěstí dokázaly rychle změnit ve školní rozbor na téma humanismus. Přesně jako je obraz filmu černobílý, tak i charakterové rozložení odpovídá tomuto dvoubarevnému schématu – hodní a zlí. I přesto, že je film podle skutečných událostí, nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno až příliš dokonale nalinkované. Lynchovo spoléhání se na emoční projevy herců je až příliš okaté. Zvláště v první polovině není povězeno zhola nic, ta druhá alespoň začne rozvíjet nějakou gradaci děje a budovat vzájemné vazby, což však nic nemění na výsledném dojmu, že snaha nebýt jenom laciným dojákem vychází vniveč hlavně díky tomu, že hlubší myšlenka o lidskosti není díky suchému scénáři ve filmu uskutečnitelná. (28.10.2005)

Strašlivé, avšak lidské drama, které vznikne, když k vám v den narození není příroda štědrá..! Velký společenský rozměr tohoto díla je zřejmý, odsouzení ať už jakéhokoliv předpojatého domění, že tito lidé patří na společenskou periferii a maximálně jako výstavní kousky! Tento člověk má u mne vždy pochopení a velký respekt a to, s čím on dlouhá léta žil, já bych zhynul... Obrovská síla a vůle žít je zde naprosto originálně ceněna. (23.09.2008)

Na podobné filmy mě moc neužije, a už vůbec ne na Lynchoviny, u kterých se nebojím přiznat, že je absolutně nechápu. Ale tohle je čestná výjimka. Lynch se tentokrát zdržel své obvyklé divnosti (snad až na psycho úvod se slony) a film je velmi prostý a přímočarý, v čemž je jeho obrovská síla. Hned začátek podkreslený melancholickou hudbou, detailní záběr na tvář Anthony Hopkinse, po které kane slza, dlouhé vyhýbání se otevřenému pohledu na Johna Merricka a práce s krátkými pohledy na jeho profil nebo stínohra jeho figury za závěsem dává zatím jen tušit podobu jeho krutého znetvoření. Volba natočit film černobíle se ukázala jako velmi šťastná a propůjčuje filmu nepopsatelnou atmosféru. Doktor a s ním i společnost a divák pozvolna odhalují nitro "sloního muže", kde se zase dokonale předvedl John Hurt. O slzavé okamžiky není nouze, ale tentokrát jsem se výjimečně necítila citově vydíraná. Posledních pár minut od chvíle, kdy se rozezní Barberovy teskné smyčce (ne nadarmo se Adagio for Strings považuje za nejsmutnější kdy složenou skladbu), mě film absolutně pohltil a skončil tak, jak jsem čekala. Smutně a krásně. (16.03.2011)

Tak jsem si po dlouhých letech zopakovala dojemný příběh o odlišnosti, osamělosti, zrůdnosti (více té vnitřní, povahové), krutosti i lásce. Lynch si odpustil psychedelické úlety, zvolil konvenční způsob vyprávění, takže poselství snímku pochopí i ten nejprimitivnější, asociální primát, co tráví volný čas vypichováním očiček pavoučkům a trháním nožiček kolouškům. Při těžkém rozhodování, jestli dát pět hvězdiček nebo jen čtyři, rozhodl nakonec směrem dolů fakt, že nejsem příznivcem černobílosti a chyběly mi modré oči sejra Anthony Hopkinse. Ale stejně je to krásný film! 89% (16.01.2012)