Dievča v pavúčej sieti

Kdybych neměl slabost pro Lisbeth Salander a Claire Foy (a ostudně nevyužitou Vicky Krieps), hodnotím přísněji. Nevadí mi, že tvůrci Lisbeth definitivně proměnili v komiksovou superhrdinku, která si rány ošetřuje vteřinovým lepidlem, na povzbuzení šňupe rozdrcené tabletky amfetaminu, dokáže se přemísťovat z místa na místo bleskovou rychlostí a k nahackování NSA potřebuje míň času, než kolik běžnému smrtelníkovi zabere uvaření kafe (k tomu směřovala už Larssonova trilogie). Problém je, jak fušersky této proměně uzpůsobili zápletku podstatně vrstevnatější, více perspektiv zohledňující (a střídající) předlohy a způsob vyprávění. Události jsou na sebe napojovány strašně ledabyle a repetitivně, podle stále stejného vzorce (někdo se někoho pokusí unést/zabít, dotyčný je dopaden/unikne a znovu dokola). Postavy se přes náznaky psychologizace (Lisbethino trauma kvůli sestřině zradě) chovají jako v tuctovém akčním filmu a jejich hloupá rozhodnutí pro ně příliš často nejsou fatální jen díky šťastným náhodám a magicky bezchybnému načasování. Vizuální styl, vycházející ze scandi noiru a punkové a S/M estetiky, jen kopíruje Finchera a Alvarez mnohem víc než pomalých odhalujících záběrů (jako je ten první po „bondovských“ úvodních titulcích), které vyvolávají neklid a nepříjemné pocity, využívá rychlého nepřehledného střihu, který veškerou atmosféru pohřbívá. Nejvíc „doma“ je režisér zjevně během scén s prvky body hororu, které jediné nejsou stejně bolestivě generické a zaměnitelné jako zbytek. Claire Foy v roli Lisbeth Salander rád uvidím znovu, ale ne ve filmu, který ze všeho nejvíc připomíná feministickou odpověď na Zastav a nepřežiješ. 55% (05.11.2018)

Výborná Claire Foy a zručná režie (až na zcela nepřehlednou bitku v plynových maskách) jsou hlavními klady jinak průměrného filmu. Ze zapomenutelné knižní předlohy byl totálním okleštěním spíchnut scénář, který je velmi hloupoučký a místy ani moc nedává smysl. Z příběhu v podstatě zmizela i stěžejní druhá hlavní postava, jejíž přítomnost ve filmu je z hlediska děje úplně zbytečná a možná je to dobře, protože představitel Blomkvista vážně není dobře vybraný, stejně jako ostatní herci (s jedinou výjimkou toho dětského). Naštěstí to všechno rychle odsýpá, takže člověk nemá moc prostoru, aby se nad tím přemýšlel. To až cestu domů vám dojde, jakou koninu plnou komických pokusů o švédský přízvuk jste to viděli. Hlavně jsem úplně nepochopil, pro koho byl film určen. Pro milovníky knih se od nich moc odkláněl a nenavazoval na předchozí díly, pro lidi, co je neznají, se příliš mnoho zmiňoval děj dvou předchozích dílů, které ale v angličtině nikdo nezfilmoval. Vzhledem k tomu, že z těch dvou Lagercrantzových knih byla tahle tou lepší, tak nevím, zda chci, aby série ještě dál pokračovala. (08.11.2018)

Myslím, že vytýkat filmu/postavě Lisbeth přílišnou exaltovanost, vyumělkovanost, přehnanost, prostě nereálnost má tu samou váhu a logiku, jako kdybychom to vytýkali třeba bondovkám/Bondovi nebo bourneovkám/Bourneovi. Tahle nápaditá a zběsile odsýpající jízda nadupaná akcí a spoustou skvělých hi-tech vyfikundací nechce prezentovat realitu, ale má za cíl diváka pobavit/zabavit, což dělá prvotřídně. A kdybych už Claire Foy jednou neviděl a tolik se mi tehdy nelíbila (Unsane), tak místopřísežně odpřisáhnu, že je to jedna z nejhnusnějších mužatek jakou jsem kdy ve filmu viděl a že Rapace i Mara byly ve svých rolích lesbické Lisbeth okouzlující femmefatalistické sexbomby. Pátou tentokrát nedám, umírněnější styl předchozích dílů mi přece jenom seděl víc. (12.02.2019)

Všechno je jinak. Z ponuré krimi plné úchylů a deprese je čistá akční jízda, Lisbeth je mnohem méně divná a mnohem více superhrdinská, místo traumat minulosti plné perverzností je tu klasická záchrana světa. A přece je to mnohem lepší než jsem čekal. Nabušená akční jízda, která ani na okamžik nenudila, se sympatickou hrdinkou a několika výbornými momenty. Klidně bych si dal nášup v podobě dalšího filmu. (23.08.2023)

Je Lisbeth Salanderová nejzajímavější evropskou hrdinkou poslední dekády? Možná je a možná není. Nicméně sledovat tolik let všechny pokusy o adaptace jejích příběhů, to je docela utrpení. Noomi Rapace měla k dispozici trilogii i seriál, Rooney Mara bohužel jen americký remake prvního dílu a teď tu se čtvrtým (!) dílem přichází Claire Foy. Skutečnost, že Hollywood nemá dvojku a trojku je docela legrační. Mě osobně ještě víc baví, že v době Noomi Rapace byla Claire Foy známá jen jako Dickensova Amy Dorritová, což opravdu nevytváří nijak konzistentní práci s kariérou. Co bude příště? Bude nějaké příště? A bude v pátém dílu hrát opět nějaká jiná herečka, která dnes teprve vytváří klasiku v seriálu na BBC? Bylo by to kouzelné, protože takhle už dávno stejně nevěřím na ty plusy, které Milénium mohlo nabídnout. A přitom potenciál té látky je tak velký. (31.03.2019)