Climax

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Jsou to přestylizované orgie. Od prvního výjevu dává Climax najevo, že ho zajímá jen obrazová exhibice. Závěrečný večírek na soustředění skupiny tanečníků, který se zvrhne poté, co do pití někdo dá LSD, se inscenuje jako ateliérové divadlo. Uvedou jej videovizitky aktérů, kteří se vyznávají ze vztahu k umění, drogám či sexu včetně osobní orientace, načež se tančí a slaví. Ovšem na parketu se provozují spíše vyzývavé pózy výstředních hvězd modelingu z přehlídkuoiového mola; na rozdíl od Hříšného tance se dusná erotika staví až karnevalově na odiv a pro ctitele StarDance není Climax určen ani omylem. V první půli se vlastně nic neděje, postavy ve více či méně bizarních úborech střídavě pijí, tančí, šňupají, korzují a konverzují, přičemž nejslušnější slova vhodná k citaci zní „orál, anál, gaťky dolů, bez gelu“. Monotónní sbírku siláckých řečí o sexu střídá efektní snímání tance či spíše rituálního svádění a pohazování hřívou z ptačí perspektivy. Náladu nevěstince se slečnami u tyče násobí rudá barva a dusající hudba zrychluje tempo až do stavu transu. Ovšem jak pro koho: buď mu divák také propadne, nebo pouze chladně přihlíží přepjaté Pařbě bez humoru, jejíž hrdinové připomínají členy sekty natáčející reklamu. V druhé půli se zábava podle očekávání zvrhne a člověk tipuje, co ještě Noé zapojí: rány do břicha těhotné ženy, smrtící výboj nůž, oheň, krev, vyměšování, lynč, zvířecí sex na všechny způsoby. Přičemž děs je působivější spíše ve zvuku než v orgiastických výjevech: Noé rozhodně není prvním ani posledním, kdo aranžuje Dantovo Peklo jako pornografický klip. I když je Climax hodně nepříjemný film, odtrhnout se od něj nedá. Čistě technicky lze ocenit kameru, pestrou typologii aktérů a příznivci techna se mohou k hodnocení připočíst účinnou muziku, byť třeba Rolling Stones by mohli tvůrce za využití motivu Angie žalovat. Otázkou nicméně zůstává, koho chce Climax oslnit. Pokud by hledal upocené alibi ve školometském varování „Milé děti, neberte drogy“, na to už je po osmnáctém roce pozdě. A starší diváci zase dekadentním schválnostem neskáčou na špek tak snadno, přestože jsou právě v módě. (13.04.2020)

Nejsem si vůbec jist, zda se mi to líbilo. Nejsem si vůbec jist, kolik kvalit film vlastně má. Nejsem si jist, zda všechny symboly jsou vlastně symboly - hned na úvod, kdy v televizi sledujeme představení jednotlivých tanečníků, je možné si všimnout knížek kolem. Dobře jsou vidět tituly o Fritzi Langovi, Murnauovi, knihy s názvy Suspiria a podobně... ale nejsem si vůbec jist, zda to mělo nějaký reálný dopad ve filmu a šlo o inspirační zdroje, nebo se jednalo jen o náhodu. Dost se mi totiž při sledování Climaxu vybavoval dialog ze Simpsonových, když si Vočko změnil hospodu a dal třeba židle na strop: "To je PM, dobrý, ne?" - "Co?" - "Postmoderna!" - "?" - "No dobře, samoúčelná úchylárna." A přesně tak na mě Climax působí. Jak jinak si vysvětlit závěrečné (?) titulky, které proletí filmem zhruba uprostřed stopáže? Nepochybuju o tom, že jinde než v kině se na to dívat nedá. Už první půle, kdy se střídaly jednotlivý dialogy, jak by kdo koho chtěl ojet, se táhla. Druhá půle, kdy všichni byli sjetí, se sice netáhla, ale v počítači bych ji nedal, taky by mě nudila. Paranoie a šílenství jsem nějak nemohl uvěřit. A filozofickýmu podtextu, ujasňovanýmu na průběžných rádoby hlubokomyslných citátech, už vůbec.I navzdory účasti Sofie Boutelly, kterou jsem si dosud jako blondýnu neuměl představit, a taková je z ní kočka. Gaspar Noé mým oblíbencem ale fakt nebude. Pokud tento film tak moc ohromil Cannes i - co tak čtu ve zdejších komentářích - Karlovy Vary, je to další doklad toho, proč se podobným akcím vyhýbám a vyhýbat vždy budu. (25.10.2018)

Nepříjemná, děsivá (až nechutná), avšak precizní anatomie perverzity & dekadence lidské zvířeckosti. Takto si představuju artistní vizualizaci odborného článku v Journal of Experimental Psychology: Ve struktuře filmu se dá najít abstrakt, úvod, popis metody, diskuze i závěr; přičemž celé je to propojeno neustálým pohybem, neutuchající jízdou na vlnách beatů a konstantním napětím, od kterého se divák zrelaxuje až hodinu poté, co odejde z kina... Climax nabízí intenzivní prožitek, je maximálně vtahující: Pokud se divák nezablokuje hned na začátku, stane se v průběhu filmu skoro jeho součástí, což vyvrcholí v dlouhé závěrečné scéně totálního vizuálního & akustického chaosu, vyvolávajícího v divákovi pocity vlastního "sjetí"... Tak jak kdosi přidal acid do sangrii, Noé s Debiem namíchali audiovizuální koktejl, po němž je zážitek návštěvy kina připodobnitelný jízdě na horské dráze, na jejíž spodní úvrati je náraz do zdi. Vzrušení se prolne s panikou a končí hororem & totálním emočním vyčerpáním. Skvělá kamera s úchvatnými úhly záběru, famózní choreografie. Žádnou filosofii nebo poselství však v Climaxu nehladat! Pouze čistou deskripci a intenzivní prožitek. (25.02.2019)

Jaké by měly být základní atributy jakéhokoli filmu? Měl by něčím zaujmout, v lepším případě být výjimečný, zvláštní, originální či nevídaný a v tom úplně nejlepším případě by měl v divákovi cosi zanechat. Climax rozhodně zanechává, věřím, že i v těch, kteří párty ukončili předčasně, v tomto případě to asi nebude nic pozitivního, nicméně film by měl také vyvolávat emoce, což v tomto případě nelze popřít. Celkový psychologický efekt filmu je pro mě velmi silný a způsob, jakým je zde předkládán žánr horor, což jsem osobně po projekci považoval trochu za spoiler, bez uvedení tohoto žánru by mi Gaspar nafackoval ještě víc, je přímo skvostný. Každodenní horor našeho zprvu rozjařeného světa, kde všichni vesele tančí, spojeni stejným zájmem a hnaní přirozenou, přátelskou rivalitou v rámci svého umění, aby nakonec zbyl jen dav a viník. Zde byl startovacím motorem bezpochyby hodně slušný matroš přímo z kapátka, lze se jen marně domýšlet, co (kdo) způsobuje podobné jednání mimo tento film...když třeba přepneš na zprávy. Maximální úlet, ze kterého může být po lehkém začátku, který ovšem zobrazuje jedny z nejlepších tanečních scén ve filmu vůbec, za chvilku fyzicky i psychicky nevolno, ovšem po překonání se jedná o ojedinělý filmový zážitek, ze kterého si lze ukusovat dle libosti a ne jen jednou, což by měla být ta nejhlavnější a nejkrásnější vlastnost filmu, potřeba (nutnost) minimálně ještě druhého zhlédnutí. [Filmový klub Citadela - Litvínov]. (21.11.2018)