Umenie sebaobrany

OK, OK, OK............Asi jsem čekal podívanou, jenž se bude držet více při zemi, dostal jsem ale mix jako vystřižený svou zvláštností od bratří Coenů a prapodivností Wese Andersona. Netvrdím, že to je přímo špatně, ale tím pádem to chtělo asi lepšího řemeslníka na režisérské i scénáristické židličce. Protože po stránce herecké nenacházím ani jednu výtku. Jesse Eisenberg si totiž ten film svým výkonem ukradl jen a jen pro sebe (byl bych to ale velký sobec, kdybych neopomenul Nivolu v roli mistra karate a i Imogen Poots, která též nepřehrávala a potvrdila mi jen to, že kasting se zde vydařil na jedničku). On příběh asi zněl na papíře moc fajn, a neberte mě špatně, takový závěr nakonec ten film zachránil, kromě toho se zde najde i dost jiných docela vydařených momentů, jenže ta soudržnost vázne, a po inteligentně napsané situaci následuje ta, která tomu dost podráží nohy. Jak jsem ale řekl, tak ta šílenost a lahůdkový konec, to vše doprovázené maestrem Eisenbergem, z toho dělají sice lehce, ale stále nadprůměrnou podívanou. Za mě dávám 65 % (09.01.2020)

Já teda nejsem karatista, nýbrž judista (jemná cesta foreva!), ale i tak mě mírně až středně znepokojovalo, jak si tvůrci zřejmě vymýšlejí svoje vlastní pravidla a vydávají je za opravdová pravidla karate. Například se sice řadí podle barvy pásku, což je správně, ale často mají ten pásek uvázaný špatným uzlem a místo v seize sedí v tureckém sedu, z toho jsem vyloženě šílela. Za sebe taky můžu říct, že kluci nikdy nešikanovali ostatní holky jenom proto, že to byly holky, vždycky jenom když to byly škaredé holky. Nebo způsob výuky od prostředka, tzn. že místo aby nováčky učili základy, jak se váže pásek, jak se klanět, jak si sedat, jak padat, tak samozřejmě hned skočí na to, že člověka, který netuší nic o ničem, nechají kopat a být kopán. Pro kameru je to asi zajímavější, ale takhle se dějí zranění, vážení a milí! A když přestanu s technickým blábolením, tak místní humor je tak suchý, až je vlastně zcela sypký, že asi budu muset notnou chvíli přemýšlet, co na to vlastně říkám. Zatím jsem dospěla ke dvěma možnostem, a totiž že ten film je buďto zcela geniální a nebo prostě jenom nudné. Okej, je to geniální. Nudné, ale geniální. (A nakonec pro mě i jeden z nejlepších filmů roku.) -"Because it is impossible to sprain your wrist playing soft rock." (10.12.2019)

Zábavná a chytře napsaná satira toxické maskulinity, plná kouzelně strojených dialogů, černého humoru a bizarních příběhových mechanik (kopání pěstí). Pomalejší a mnohem temnější, než to vypadá z traileru, a s jasnou inspirací ve Fight Clubu, ale naprostě sebejistě si jdoucí vlastní cestou. Rileyho Stearnse rozhodně budu do budoucna sledovat. (09.02.2020)

Roztomilý indie film o násilí. Je na něm krásně vidět autorská vize, do jejíž realizace nekecal nikdo shora, a která navíc – navzdory vší bizarnosti – docela drží pohromadě a dává smysl. Tím zase nechci tvrdit, že nějaký vyšší smysl se skrývá i za celým filmem; ta „správná“ maskulinita je tu servírována spíš způsobem, který pobaví, než že by o něčem vypovídal. Ale to mi tentokrát úplně stačilo. A Sensei je postava, která v sobě kombinuje sympaťáka s psychopatem natolik fascinujícím způsobem, že ji z hlavy jen tak nedostanu. 73 % (28.09.2021)

Amerika má v posledních letech tendenci točit satirické filmy na nějaké ožehavé téma, o kterém se nemluví. Ani tento není výjimkou a Jessee se v roli asociálního nerda opět osvědčil a já ho v těchto rolích stejně miluju nejvíc. Tempo je sice pomalejší, ale scénář je teprve bizarní pochoutka, která se téměř nedá předvídat. Humor je tu přítomný, ale ve velice nezvyklé formě a spíš než vtipný, je až nepříjemně reálný a černě syrový. Jako celek mě film zaujal, ale spíše jsem z něj měla průměrné dojmy, i když vím, že kvalitu i myšlenku v sobě obsahuje, a to docela hlubokou. (08.01.2020)