The Souvenir

Jedna z najsilnejších vecí na tomto filme je jeho epizodickosť. Mladá študentka filmu sa pohybuje medzi mladými intelektuálmi ( čo je pre mňa asi najhoršia možná skupina ľudí vôbec), ktorý kecajú o zmysloch, významoch, veľkom umení a ďalších veciach. V tejto spoločnosti spoznáva Anthonyho, ktorý je namyslený a manipulatívny feťák, ktorý si mladú študentku opantá a nielenže naruší jej spôsob rozmýšľania a rutiny natoľko, že sa rozdvojuje ( medzi tým, čo chce ona a tým, čo chce Anthony, čo je tu krásne ukázané cez zrkadlá a odrazy v nich), ale aj voči divákovi, kedy Anthony ukazuje emočné bahno a povrchnosť na ktorú sa je pozerať skrátka nepríjemné. A vlastne o tom je celý film. Je ťahavý a núti diváka byť pozorný, aby si tie veci, ktoré na obraze nie sú podvedome dopĺňal a tým pádom si vďaka nim utvoril ucelený obraz. Film rozhodne nie je zlý. Podáva presne tie emócie čo má. A či už sa jedná o naivitu, despotickosť, prehnanú starostlivosť, umeleckú nadutosť, je tu všetko znázornené presne a cez fragmenty scén. Spokojný som, hoci si nie som úplne istý, do akej miery to môže uspokojiť priemerného diváka, keďže to má na jeho pozornosť vysoké nároky. A to sa pritom jedná o pomerne jednoduchú premisu. Hogg je každopádne zaujímavá režisérka a dcéra Tildy Swinton Honor, je zase veľký talent. Uvidíme čo druhá časť. Možno potom hodnotenie zmením. (20.12.2022)

Držme se singuláru a film nazvěme "Vzpomínkou", přičemž ponechme i česky chápanou konotaci francouzského slova "Suvenýr" (kupujte než rozprodám, jak zpívá Jiří Suchý), tedy připomínku, upomínku, něco svázaného se vzpomínkou, vzpomínku spojenou s touhou, přáním, snem. Vzpomínka jako minulý děj modifikovaný osobou, která jím prošla. A film je vskutku jakýmsi induktorem (vlastních) vzpomínek, který máme (na onu dobu) všichni. Vzpomínky se v nás indukují bez ladu a skladu, v souladu s filmem i mimo něj, i mimoděk. Hlavní postava, Julie, je přitom spíše bezpohlavní, je to jakési "my", rozhodně ne "oni". Udržet tuto lini koherentní po celou dobu filmu je obtížné, ale Joanna Hoggová to zřejmě dokázala. (16.12.2023)

Na základě předchozí tvorby patří Joanna Hogg mezi moje nejoblíbenější tvůrce, ale The Souvenir ve mně od začátku vzbuzoval... asi ne přímo nepříjemný, ale přesto pocit, že si z jeho zhlédnutí odnesu jen negativní vjemy. Dala jsem mu ultimátum půl hodiny do mě zaseknout háček, ale nestalo se. Vím, že to je nefér, protože některé filmy teprve úplně celé dávají smysl, ale taky odmítám trpět až do konce v naději, že se něco změní, riskovala bych spíš to, že Joanna v mých očích klesne, což nechci. Možná je to tak osobní záležitost, že měla zůstat uvnitř. Tilda tam za tu dobu byla jenom v jedné krátké scéně, Honor ve mně nevzbudila žádný zájem a u Toma Burka jsem měla i problém si zapamatovat, jak vypadá, abych ho poznala v následující scéně. Takže bez dokoukání odcházím a teoreticky bych mohla říct, že se třeba někdy vrátím, ale nějak si nemyslím, že se to stane. (24.05.2022)

Keď si predstavím ten scenár sám o sebe, tak to vyznieva dramatickým potenciálom vcelku nádejne. Avšak to prevedenie bolo na môj vkus príliš "artové" - čudné, mdlé, nevýrazné, ba priam nudné. Od epického vývoja, cez ťažkopádne dialógy, až po malátny vizuál. Takže celkovo sa moja pozornosť unášala skôr k sledovaniu časomiery ako k samotnému filmu. Ale možno sa niekomu bude páčiť. Mne nie, 1* za kostru scenáru. (30.10.2020)

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~ (22.09.2023)