Toni Erdmann

Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil. (30.01.2017)

Príbeh z neoliberálneho sveta. Možno trocha rozťahaný, ale určite poučný a k zamysleniu sa nad snobizmom a hraním sa na akúsi vyššiu rozumnejšiu triedu v niečom a zároveň totálne nerozumné drogovanie a iné záležitosti. Pokrytectvo hranej dokonalosti bez sebakritiky. Toto je veľmi významné európske dielo, ktoré keby nemalo istú ťažkopádnosť v deji, mohlo byť určite tým najlepším čo v Európe ako kritika systému za minulý rok bolo v kinematografii. Tá prázdnota na záver, tá úzkosť z toho je cítiť. Podľa mňa veľmi depresívne dielo, ale zasmial som sa občas. Táto doba je občas priam na prášky najmä kvôli ľudskému uvažovaniu. (25.01.2017)

Studená ryba Ines se postupně promění v politováníhodnou, lidskou a téměř sympatickou tatínkovu holčičku, ale to jen a pouze díky scénáristovu umu. Ve skutečnosti podobné typy jako ona určitě nemají vůbec duši a jedná se o jakési prázdné astrální slupky zplozené a vyvržené samotným peklem. Vždycky, když vidím takovéhle děsivé kreatury, jsem neskonale vděčný za mou multikáru, motorovku, montérky a absenci pudů zvaných "kariérní ambice" a "touha po společensky významném postavení". To už jsou mi snad milejší poblití zfetovaní pankáči, než tihle duchoprázdní buržoazní kupčíci, považující se snad za jakousi novodobou aristokracii. Její papa Toni, působící v kruzích top managementu rozpačité úsměvy a úšklebky, je ovšem jiná klasa. Tělnatý starý klaun s usmívající se pusou plnou falešných zubů, ale s hluboce smutnýma očima, který světu své dcery nerozumí, působí v něm jako slon v porcelánu a divákovi je ho, na rozdíl od Ines, líto od samotného začátku... Aby ho ale naopak v průběhu filmu litovat postupně přestával, protože si uvědomí, že on žádnou lítost nepotřebuje, protože je skutečná lidská bytost s duší a srdcem velkými jako hrom, a že člověk by ho měl spíš obdivovat a závidět mu jeho donkichotství, než ho litovat... Film mohutně graduje svou poslední hodinou (malováním kraslic, nahou party, bulharskou maskou a pohřbem matky/babičky), a leckterý divák si možná díky závěrečnému Toniho proslovu položí spoustu existenciálně závažných otázek po smyslu života a dosažení životního štěstí, na které si pak ale samozřejmě nebude umět odpovědět. P.S.: Závěrečnětitulkoví Kjúři mi svým zvonivým Plainsongem, jedním z vrcholů Disintegration, nečekaně přivodili mírnou euforii, takže díky. (05.01.2017)

51. MFFKV: Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá timing jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější film festivalu, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali. (15.01.2017)

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. (23.10.2016)