Za hrsť dolárov

Když už přijde na remaky Kurosawových filmů, považuji Pro hrst dolarů za nejzdařilejší. Hlavně proto, že se odehrává v podobně temné a cynické rovině jako jeho předloha. Svět Leoneho působí obdobně bezvýchodně a krutě jako ten v Yojimbo. Film Sedm statečných byl na můj vkus až příliš optimistický. A ačkoliv je Yojimbo prostě lepší, je i tento jeho remake velice podařený. Těží maximum zejména ze soubojových scén. Hned rozhovor v úvodu, kdy Eastwood požaduje po vyděšených kovbojích, aby se omluvili jeho mule, má nádech kultovnosti. A souboje samotné, ty jsou zkrátka fenomenální. Typické záběrové studie mimik různě neurotických padouchů, jejich šílené studené oči zářící z podkladů špinavých tváří, jsou již zde vypilovány k dokonalosti. Společně s kongeniálním hudebním doprovodem Morriconeho, vypovídají o absolutní bezbřehosti zla v myslích těchto psanců, z jejichž chladnokrevnosti až zamrazí.. (19.12.2005)

Klidně bych hodnotil i nejvyšším počtem hvězdiček, avšak chci-li vyjádřit vzestupnost Leonových westernů, resp. vyrovnanost prvních dvou z dolarové trilogie a velkolepost jeho vrcholných westernů (Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě), musím zůstat u silných 4*. Clint Eastwood v tomto počinu předvedl, že role drsných chlapíků s kamennou tváří, kteří toho moc nenamluví, ale o to rychleji střílejí, mu skvěle sednou, stejně tak jako pončo a vesta na košili. Pro hrst dolarů se vyznačuje také skvělým zpracováním a brilantní hudbou mistra Morriconeho, jehož ústřední motivy (nejen) westernových skladeb si budete pohvizdovat ještě dlouho po skončení filmu. (31.01.2015)

Western, který udělal Clinta Eastwooda, odstartoval legendární dolarovou trilogii, a stal se základním stavebním kamenem kvalitativně mimořádně bohaté filmografie S.Leona. Leoneho nenapodobitelný režijní styl je zde už zcela jistě patrný a také klasická závěrečná přestřelka je jak jinak než dechberoucí. Přesto všechno, s ohledem na jeho pozdější mistrovská díla jde poznat, že si přece jenom teprve testuje terén v žánru, který ho později učiní nesmrtelným. Ještě bych rád připomenul Giana Maria Volontého v roli mexikána Ramóna, neboť to je záporák jako hrom a co je vůbec nejdůležitější - důstojný protihráč pistolníkovi Eastwoodova formátu. (25.10.2004)

"Když potká muž s pětačtyřicítkou muže s puškou, tak je ten s pistolí mrtvej." Tak praví starý mexický přísloví, ale rychlostřelec Joe se evidentně chce stát výjimkou potvrzující pravidlo. Mě tedy bavilo Joeovo balancování na tenký hraně mezi dvěma znepřátelenejma klanama, vracení unesený krásky k rodině i pravidelný dodávky klientů, kterými zajišťoval prosperitu pohřební službě. A já se přiznám, že kdyby se proti mě postavil Joe se svým tvrďáckým výrazem, a někde v dáli by začala hrát Morriconeho hudba, tak bych chtěl bejt vyzbrojenej minimálně tankem, abych uhrál alespoň remízu. (28.11.2016)

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %. (11.09.2011)