Na vážno

Mne to nestrhlo. Námět je značně opotřebovaný: podívejte se, jací jsme byli - a jak jsme vyrostli; u vědomí této omšelosti se autoři snažili ozvláštnit postavy natolik, že v příbězích vlastně nikdo není normální a celé to působí jako snímek z volně vedené psychiatrické léčebny. Obě základní herečky jsou sice profesně výborné, ale natolik protivné, že se na ně nechce koukat. Podruhé určitě ne. (24.06.2013)

Leigh je génius, který umí z tříhvězdičkového námětu udělat skvělý čtyřhvězdičkový film (lol). Příběh má dvě hlavní linie; první, zasazená v "rálném čase", je o setkání dvou dam, které se neviděly od studentských časů; druhá je o jejich poměrně zhulené minulosti. Přítomnost s minulostí k sobě stojí v dost výrazném, trochu i legračním kontrastu; zavane trocha nostalgie nad uteklým idealistickým mládím, které dalo místo fádní, dospělácké realitě. Na rozdíl od minulosti už dámy nemají tiky a emoční výbuchy; legrační jsou episody, ve ketrých se nahodně setkají se známými z minulosti, kteří působí stejně směšně konformě jako ony. Zub času nechal stopy na všech, jeden z jejich býválé party se ale s minulostí nedovedl vyrovant... Nepovrchní psychologické drama se skvělými hereckými výkony - výborný film. (10.07.2011)

Já mám prostě tyhle niterné příběhy od pana režiséra Leigha rád....setkání dvou nejlepších kamarádek po letech. To je vždycky plné napětí, očekávání, probuzených vzpomínek. Realita je vždy jiná, než si ji člověk představuje. Příběhem prolíná přítomnost se vzpomínkami, obě hrdinky k sobě znovu hledají cestu, musí si vyříkat pár nedořešených traumat...no zkrátka konverzačka plná emocí,ne těch stupidních, ale těch úplně obyčejných. Hrdinové Leighových filmů nikdy nejsou úplně normální lidi v tom konvenčním slova smyslu, ale ta ustřelenost je právě na jeho filmech nejlepší ze všeho. A navíc ke všemu hrají staří Cure. 85% (30.12.2013)

mám z toho smíšené pocity. Tak nějak jsem nepostřehl důvod, proč tenhle film vznikl, jakkoliv zde byly momenty, které se z pohledu filmového řemesla povedly. Problém jsem měl s hlavními představitelkami, Hannah zejména v mladším vydáni ztělesňovala drzou, nervní a afektovanou holku, která byla nonstop na ránu, Annie byla zase neurotické třesoucí se klubíčko. I jí čas trochu zklidnil. Panoptikum pak završuje Ricky, to už byl psychouš se vším všudy. Na mě až příliš bizarních postav a přitom ani jedna z nich sympatická. Je ale pravda, že ten posun v životě a chování za těch šest let, co se holky neviděly, bylo zajímavé sledovat. (25.06.2013)

Jednoduchost zápletky nedává na prdel režisérově vlastní sociální surovosti. Je s ní v totálním souladu. Díky filmu jsem si snad už na tvrdo uvědomil, že psychoanalytickej pohled na svět, potažmo na vztahy zateměuje prožitky každodennosti. Souhlasim s neurotickou Katrin Cartlidge: "I JUST DON'T LIKE BEING PSYCHOANALYZED. THAT'S ALL...." a když už musím být, tak ne neplánovitě a afektovaně, dodává další z řad dočasných neurotiků... (05.03.2013)