Veľké nádeje

Moje jedina zkusenost s Charlesem Dickensem byl zatim Oliver Twist, ktereho nesnasim, takze jsem zacal panikarit, kdyz se to opet cele rozjizdelo v cele s nejakym anglickym spratkem, ale postupne scenar ziskava na zajimavosti a je to navrat do doby, kdy jeste filmy byvaly postavene ciste na kvalitnim pribehu. Cernobily David Lean take neni k zahozeni, ale hype typu 5. nejlepsi britsky film vsech dob si muze dat klidne pohov. 6/10 (15.07.2012)

Adaptace nejklasičtější knihy do toho nejklasičtějšího možného filmu. Velká hollywoodská produkce plná opulentně konzervativních kompozic a vůbec stylu. Taková mramorová rozmáchlost asi k Leanovi patří, jediná škoda je, že tohle jsou filmy dělané pro plátno. Každopádně na člověka dýchne doba jiné kinematografie. (04.12.2016)

Od Dickense jsem nikdy nic nečetl, takže těžko mohu srovnávat se silou a košatostí předlohy - čistě z filmu samotného mám ale pocit solidního, byť poněkud roztříštěného příběhu. Linie s uprchlým trestancem/mecenášem je výborná, jasné filmu dominuje a táhne ho dopředu. Ale ve chvíli kdy na poměrně dlouhou dobu převládne příběh staré zahořklé panny a její schovanky, tedy romatická linka a snaha vnést do charakteru hlavní postavy trochu emotivní hloubky, film povážlivě drhne a jinak solidní děj vyplňuje hustou vatou upjatých šroubovaných dialogů (fakt nesnáším Jane Austenovou... a toto ji silně připomíná) a vykonstruovaně působících "náhod" spojujících oba příběhy do jednoho celku. Naštěstí to nevydrží věčně, s přesunem do dekadentnějších Londýnských kulis a nástupem Aleca Guinesse je všechno zas aspoň na nějakou dobu v nejlepším pořádku. 7/10 (03.09.2012)

(1001) Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů. (18.04.2015)

Ale tak je to pěkné. Nicméně s anglickým filmem si až na drobné výjimky obecně příliš netykám. Často jsou ty jejich starší i současné věci tak odosobněné, že už je mi milejší se vrátit k Dickensovi. Což by na druhou stranu nebylo tak zvláštní, pokud by například tato proslavená verze nebyla pátou v top žebříčku BFI. Ale tak nechme je snít jejich sen o kinematografii, která odolala v každém směru Hollywoodu. Zatím jsem přijala spíše verzi s Yorkem ze 70. let, a tu přesazenou do současnosti na konci 90. let. Nový BBC seriál je pěkný na pohled, ale herecky méně věrohodný, zajímavější je celovečerní verze z roku 2012. Rozpačitě jsem reagovala na adaptaci z 30. let, těším se na BBC klasiku z 90. let. A jak tak pátrám v paměti, na Hallmarku musela jít ještě jedna varianta z 80. let. A zřejmě bych i přišla na to, proč mi tahle verze nesedí, ale soudobá Jana Eyrová (1944) mi vyhovuje, ale je to skutečně nutné? Přeslavný Dickensův román z let 1860-1861 je natolik atraktivní a nabízející tolik hlavních motivů na zpracování, že se jej filmaři zřejmě nikdy nepřesytí. (27.01.2013)