Zložka 64

Rozhodně nejdospělejší snímek celé série. Řeší se mnohem více vztahy mezi postavami a na povrch vyplouvají aktuální sociální témata. Samotný případ není z hromady podobných zaměnitelných zápletek, ale regulérním píchnutím do vosího hnízda. Tahle vážnost a dospělost však upadá ve fádním finále, kde veškerý punc originality a vážnosti ztrácí. Posledních několik minut v nemocnici mnohem spíše připomíná vykalkulované akční snímky let dávno minulých než uvědomělý čtvrtý díl skandinávské kriminální série. Moment, kdy hlavní záporná postava v monologu vysvětluje co bude dále následovat, je směšnou scenáristickou zkratkou, která je trnem v patě celému snímku. Oproti předcházejícím dílům tu také chybí vnitřní tenze a napínavá druhá polovina. Je to dáno tím, že spravedlnost a sociální aspekt tu převzaly otěže od prosté záchrany lidských životů. Vyšší předvídatelnost děje celku též nenapomáhá. Je tedy otázkou zda divák více ocení dospělé téma Složky 64 nebo dravost a jednoduchost předcházejících dílů. (24.04.2020)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)

Prípady Oddelenia Q na mňa zatiaľ vždy poriadne zapôsobili. Páčili sa mi všetky diely a dával som na tento film vysoké očakávania. A som vďačný, že môžem povedať, že "Journal 64" zatiaľ pokračuje v nastavenej latke a ponúka nám ďalší skvelý krimi thriller aký som očakával. Nemôžem povedať, že by to bol môj najobľúbenejší diel, ale rozhodne to bol diel, ktorý som si maximálne užil. Z cesty odstránim len jedno vážnejšie mínus a tým je skutočnosť, že si počas sledovania snažím sám tie záhady trošku rozplietať. A mal som určité teórie, ktoré sa mi postupne jedna za druhou začali potvrdzovať a tým pádom som ostal z toho trošku sklamaný. Začínalo to byť jemne predvídateľné, no na druhú stranu sú to také veci, ktoré človek asi od toho aj chce očakávať. A preto to nie je vyslovené sklamanie. Som radšej ak som dokázal niečo odhaliť a rozmotať tak, že mi to dávalo zmysel, ako keby som to neodhadol a nedávalo by mi to zmysel. Hrdinovia sa nezmenili a sú stále super. Carl Morck je podľa mňa fantastický a Nikolaj Lie Kaas podáva opäť vynikajúci výkon. Verím mu to v každej scénke. Fares Fares je tiež vynikajúci. A vždy mi to bola najsympatickejšia postava v týchto filmoch. O to je zaujímavejšie, keď sa to pre neho začne stávať dosť osobné a ukáže aj svoju agresívnejšiu stránku. Potom je tu zloduch filmu, ktorý je podľa mňa jeden z najlepších fimových zloduchov, čo som kedy videl. Jeho plán je veľmi diabolský a jednoznačne vie byť desivý a silný. A to z neho robí skutočne poctivého nepriateľa, ktorý dá naším hrdinom zabrať. A potom sú tu flashbacky do roku 1961, kde dostaneme viac informácií ohľadom toho, čo viedlo k jednotlivým udalostiam. A sú spracované veľmi dobre. Keď to budete sledovať pozorne a dáte si dve a dve dokopy, tak potom podľa mňa tiež vylúštite prípad a funguje to. Nakoľko ide o thriller, aké je tu napätie? Boli momentky, kedy som mal obavu, čo sa reálne našim hrdinom stane a či sa z toho reálne dostanú. To je skutočne veľmi dobrý spôsob, akým ma zaujať a funguje to skvele. V tomto ohľade som spokojný. Po všetkých stránkach skvelé filmové spracovanie príbehu, ktorý som síce nečítal, no rozhodne ma zaujal a bol som z neho nadšený od začiatku do konca. Ak plánujete ďalšie filmy, sem s nimi. Neviem sa dočkať. Hodnotenie: A (19.01.2019)

Undergroundové trio detektivů řeší dávný triplemord a přitom ještě odhalí rozsáhlé spiknutí vedené potenciálními voliči Tomia Okamury.. Předpokládaný motiv otupí ostří překvapení v linii vyšetřování vražd, ale i tak to má ty správné žánrové grády. Následné propojení s potíráním vyznavačů rasové čistoty působí lehce a i přes některé drobné nonsensy v chování postav zafunguje v thrillerové i emoční rovině. Hledání filmové tváře trvalo oddělení Q šest let, ale stálo to za to.. P.S.: V rámci odbourávání předsudků je Fares Fares takový malý evropský Sidney Poitier.. (28.01.2019)

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)