Deti z močarísk

Co říct? Pohlazení duše od francouzské kinematografie, ten čas nevinného dětství a meziválečná doba, kdy chudí neměli lehké časy. A přesto byli bohatí, svou čestností, přístupem k životu, humorem. Tam, v mokřinách, v dřevěných chudých domcích, nádherné přírodě, tak, jak nám vyprávěla babička Cri-Cri, svýma očima ponořená v dětství. Skvělá režie, herci i hudba. (13.02.2019)

Idylicky poklidný příběh s motivem přátelství je příjemně osvěžující zážitek. Bez pochyby lze zde hovořit o velmi kvalitním filmu, což je zřejmě dáno i tím, že to je prostě ta typická francouzská poetika, která umí téměř pokaždé upoutat takovou tou laskavou pohodou všedních věcí a zapůsobit plnou silou, (alespoň u mne to funguje). Kromě toho film zaujme i vtipnými dialogy. Tím jako celek povyšuje dílo nad standardní úroveň. Co je však nejpodstatnějšího, že jsem prožil hezký večer s Garrisem a Ritonem tak trochu na vlastní oči:-)) (27.03.2011)

Krásny film, ktorý môže pri zbežnom pohľade vyzerať ako bez deja a bez pointy. Treba sa naň naladiť, natiahnuť sa na pohovku a nechať sa unášať atmosférou francúzskeho vidieka a jeho jednoduchých a čistých obyvateľov, zoznámiť sa s flegmatickým Garrissom, večne neposedným a nespoľahlivým Ritonom a s ich intelektuálnym priateľom Amédéeom. Zápletiek sa čoskoro objaví dosť na to, aby ste si ho v kľude dopozerali a užili. Pochopíte nevyslovené, prijmete nemenné a do postele zaleziete vyrovnaní so svetom. Aspoň na chvíľu. (20.07.2005)

Příjemně poklidný a pohodový snímek z doby mezi dvěma světovými válkami. Hrdinové příběhu jsou prostí lidé, kteří žijí na břehu močálu v pařížské čtvrti Le Marais. Jejich dny plynou v běhu každodenních starostí i radostí při shánění živobytí na den příští. Film, který je oslavou krásného lidství a nezištného přátelství byl natočen podle stejnojmenného románu Georgese Montforeza. (09.12.2013)

Ona poetická atmosféra se tu zdaleka nepronáší do vizuální stránky tak, jak jsem si to dle plakátu představoval, až mi občas v rámci svého žánru spolu s režií připadala trochu průměrná. Francouzský venkov se sice nezapře, ale Pagnol či Robert tohle také nejsou, i k některým hercům či postavám jsem si déle nacházel vztah... nicméně v momentu, kdy jsem se s daným podáním plně smířil a díky jiným kladům ho přijal, začaly mě příhody vícera postav různého věku stále víc oslovovat a mile mě překvapilo, jaká menší epická sága z Dětí z mokřin vypadla a jaké motivy spolu s koncem meziválečného období (byť možná ve zkratce) nabízí. To už jsem si nějakou dobu před tím začal vychutnávat onen jedinečný pocit okamžiku obyčejných, přesto kouzelných chvil... třeba u chytání žab, jízdy na konci vláčku, povídání si s dědou u rybníku, posezení u gramofonu v přírodě... a také ten motiv nezapomenutelného, přestože pomíjivého dětství (s krásným kruhovým symbolem houpající se pneumatiky)... v závěru s příchodem nové éry padající mrazivý sníh a symbolický skon. Ulahodila mi i hudba včetně závěrečné melodie. Po skončení tak nemám daleko od 4 hvězdiček a rozhodně jsem spokojenější, než u prvního setkání s tvorbou Jeana Beckera (Sympatický dareba). Ale nadhodnocovat vzhledem k rozpačitějším pocitům nebudu. Zatím totiž ještě doufám, že mě do třetice v budoucnu osloví Becker mladší ještě víc. [65%] (23.03.2023)