Yojimbo - osobný strážca

Jeden z Kurosawových mistrovských kousků. Výborný příběh, Mifune v nejlepší roli,dosti zapamatovatelná hudba a hlavně neselhávájící Kurosawa. Některé scény tady jsou totiž opravdu brilantní a mrazivé, film ani na chvíli neztrácí na tempu a už díky tomu příběhu se do tohoto dokonale ponoříte. A místy je to i docela dost drsný takže sem tam se tu povaluje nějaká ta končetina. Prostě pomalu geniální dílo, které je možná pro běžného diváka stravitelnější než Sedm samurajů, ale asi jenom proto že je kratší. (08.12.2008)

Jak se praví už na začátku, padl rod Tokugawa a samuraj Sanjuro (Toshirô Mifune) přišel o svého pána, císaře. To jsou prosté okolnosti, ze kterých vychází první film Akiry Kurosawy, který jsem zatím viděl. Tento legendární japonský režisér je jednoznačně právem nazýván mistrem. Jeho film Yojimbo má mnoho kladů od nominací na Oscara oceněných kostýmů, po syrový humor, přesvědčivé charaktery postav nebo velkou podobnost s westerny, na čemž se mimo jiné podílí i pěkná hudba Masaru Sata. Akce, zejména pak šermování samurajským mečem, je zde minimum, zato je však skvěle ztvárněná, rychlá a svižná. Ale myslím, že to vůbec není to hlavní, o co ve filmu jde. Tím je totiž příběh samuraje Sanjura, který přišel o pána, jinak řečeno - ronina. Okolnosti jeho cesty jsou dané a vše, co se přihodí, je očekávatelné. Ale samuraj musí být služebníkem, aby byly jeho činy správné, nebo alespoň omluvitelné. Bez zavedeného principu mu zbývá pouze bojový výcvik, který se velmi úzce váže na přísnou disciplínu. Boj nastává, jen když není zbytí. Samurajovým účelem není prolévat krev, pokud to není nezbytné (i takový případ může nastat, o čemž i tento film vypráví), nebo pokud si důsledky nežádají opak a zabití si ze své vůle přeje pán. Co se však stane, jestliže čestný bojovník a ochránce zájmů svého ctěného pána pozbude svého účelu? Nevyhnutelnou cestou je stát se yojimbo - tělesnou stráží. Tento film zkoumá propastné morální rozdíly mezi dvěma zdánlivě totožnými životními cestami. Yojimbo je osobní strážce, ale také placený zaměstnanec za prolévání krve pro dobro svého zaměstnavatele, čili z jiného pohledu i vrah. Na této cestě už není žádné ospravedlnění činů, žádný cíl, žádná vznešenost ani čest. Yojimbo je pro samuraje, který přišel o pána a tedy i o účel bytí, nevyhnutelnou, ale i nepřijatelnou změnou. Tento film vypovídá právě o této změně, která je krvavá, krutá, občas i syrově směšná a hořká. Kým je Sanjuro na jejím počátku a kým na jejím konci? Hrdinou, který ubližuje jen těm zlým? Tento film mi nejvíce připomněl jeden důležitý axiom o životě těchto legendárních bojovníků; Samuraj nerozhoduje, činí. Nikdy naopak. Kdo zemře a kdo ne, to není jeho volba. (19.02.2006)

Hrdý a namyšlený super ronin dopracoval u císaře, a tak se vydal do vesnice plné dementů nastolit mír a pořádek, čehož se snaží docílit pomocí naprosto viditelné a ubohé lsti, ale protože se kolem něj pohybují pouze ti výše zmínění dementi, tak se mu to docela solidně daří. Náš ronin má potenciál vyvraždit 3 podobné vesničky odpoledne u kávy, ale protože je s ním dobře zacházeno a dostává zadarmo najíst a napít, tak si svůj pobyt na venkově protáhne. Samotné samurajské souboje jsou směšné a film vůbec působí velice komicky. Toshirô Mifune je ovšem herec, který mezi desítkami stejně ostříhaných a podobně šikmookých japonců rozhodně nesplyne, což považuji za nejvyšší plus. Velmi film připomíná western, což považuji za druhé plus. 3* (08.01.2013)

Nyní už chápu, proč je Leoneho Pro hrst dolarů tak mnohem slabší než obě jeho následující eastwoodovky. Vždyť všechno, co mi tam připadá béčkové, je zcela adekvátně přítomno už v jeho předloze. Leone tedy Tělesnou stráž obšlehl opravdu i s chlupama. Jeho však omlouvá, že je teprve na začátku a svá vrcholná díla má před sebou, naopak Kurosawa má např. geniálních Sedum samurajů už za sebou. Dojem je dokonce až takový, jako by to bylo přesně opačně: že Tělesná stráž (osmý viděný Kurosawa, první zklamání) obšlehává Pro hrst dolarů (ačkoli různé motivy, jako třeba celá záležitost s prohranou manželkou, vyznívají v původní japonské verzi mnohem přirozeněji a působivěji než u Leoneho). Zklamání je o to silnější, že z volného pokračování (Odvážní mužové, jinak Sanjuro), dřív a opakovaně viděného, jsem byl svého času tak nadšen, že jsem ho neváhal zařadit do své topky. Nevylučuji ovšem, že vina Tělesné stráže je na mé straně: že prostě nedokážu přijmout, aby Kurosavův osobní samuraj Mifune taky někdy nezvládal situaci, že nejsem ochoten vidět ho poraženého, bezradného a závislého na štěstíčku a nelogičnosti např. závěrečné scény s bambitkou. V Odvážných mužích je Sanjuro sice taky takový týpek, také mu scénář pomáhá hloupostí protivníků, také se štěstím vyvázne z prekérní situace, ale celé je to úplně někde jinde, včetně jeho postupně se vyjevujcí osobnosti. (06.08.2014)

Když jsem u tohoto filmu psal, že mě zřejmě nic nepřesvědčí o výjimečnosti asijských filmů, jaksi jsem zapomněl na jednu výjimku a tou je Akira Kurosawa. A nehledě na to, že tento film nedosahuje kvality Sedmi samurajů (ale když budu upřímný, hodně dlouho jsem váhal nad 90 %) bavil jsem se i tak. Mifune je sympaťák, takhle nějak si představuju správného samuraje - moc nemluví, jen pozoruje, a když je třeba, tak tasí. Rychle a smrtelně. Prostě a jednoduše, další film od Kurosawy a nebýt toho, že některé scény mi přišly moc natažené, dávám další plný počet. Takhle si ho nechám do zálohy pro další zhlédnutí. 80 %. (28.09.2011)