Réžia:
Heinrich BreloerScenár:
Heinrich BreloerKamera:
Gernot RollHrajú:
Burghart Klaußner, Tom Schilling, Mala Emde, Franz Hartwig, Friederike Becht, Lou Strenger, Leonie Benesch, Anatole Taubman, Thimo Meitner, Adele Neuhauser (viac)Obsahy(1)
Počínaje rokem 1956, Brechtovým rokem smrti, se film ohlíží za dobou první světové války a životem Bertolda Brechta, německého dramatika, divadelního teoretika a režiséra, ve směsi fikce a dokumentu. (sator)
Recenzie (4)
Počínaje rokem 1956, Brechtovým rokem smrti, se film ohlíží za dobou první světové války a životem Bertolda Brechta, německého dramatika, divadelního teoretika a režiséra, ve směsi fikce a dokumentu. ()
Bertold Brecht, držitel Stalinovy ceny míru, dost možná sovětský protégé, ne-li špion. Film stylově zpracovává privátní a povahové aspekty první poloviny Brechtova života. Politické naopak upozaďuje, jakkoli právě ony Brechtův život, vedle milostných avantýr, definovaly. Vydává tak mírně zavádějící svědectví o Brechtovi převážně jako o mentálně nestabilním, diktátorském floutkovi, který přeskakuje od jednoho cíle k druhému stejně jako od jedné ženy k druhé. Tom Schilling se do hloubi postavy vnořil se skvělým výsledkem, tak, jak jsme od něj již zvyklí. Nápad s prostřihy na výpovědi reálných Brechtových milenek a manželek film velmi osvěžuje. Z materiálu zřetelně vyvstává Brechtova egoistická a umíněná mysl. Jakkoli je Brecht povětšinou prezentovaný jako idealista a humanista, pro člověka jako takového nemá porozumění. Postrádá empatii, jedince nevidí, vnímá ho pouze jako odlidštěnou součástku ve službě celku. Plamenně ho ale využívá k ideologickým účelům, zcela v duchu svého oblíbeného marxismu – kolektiv vs. jedinec. O potřebě své vlastní osoby ve společnosti a svých náhledů v životech ostatních byl ovšem Brecht přesvědčen požehnaně. Tento zásadní aspekt jeho osobnosti byl také v souladu s jeho povýšeným, provokatérsky asociálním až sociopatickým vystupováním a také glorifikací, které se takto kontroverzním povahám, jen pro jejich excentričnost, ve 20. i 21. století hojně dostávalo. Do předválečného avantgardního Berlína si lepší povahu Brecht snad ani nemohl přát. Vedle silných ambic mu na výsluní pomohla i extrémně zpolitizovaná společenská atmosféra v Německu před válkou, během války a po ní, kdy se protiválečná a protisystémová témata těšila až zoufalému zájmu. Kdyby v Německu namísto NSDAP zvítězili socialisté, stal by se ovšem Brecht socialistickým Goebbelsem (i když pro své nervové postižení pravděpodobně jen v některé z nižších šarží). Nacisté mu prokázali ohromnou službu, když mu jako autorovi umožnili ověnčit své jméno gloriolou prominentního protinacistického exilového tvůrce. Film s Tomem Schilingem v hlavní roli se až příliš soustřeďuje na intimní stránky Brechtova života. Je to nepochybně velmi kvalitní zpracování části života výstředního dramatika, který je snad i nemožné postihnout naráz v obsáhlejší šíři. To, co fimu schází, ale nejde na vrub špatné filmařské práce, scénáře nebo režie. To jen Brechtův život sám o sobě není zase až tak zajímavý, aby byla zajímavá i jeho filmová biografie. ()
Divák sa toho o Brechtovi nedozvie málo, no myslím, že spracovanie mohlo mať vyššiu kvalitu, a hlavne, v niekoľkých scénach pôsobil hlavný predstaviteľ pomerne naivne. ()
Film se skládá ze dvou částí - mladý Brecht s ideály, děvkař, hajzlík, který na jednu stranu fascinuje svým sebevědomím a ctižádostí, na druhou stranu by ho člověk za jednání s ženami zabil. Co ovšem prochází celým jeho životem, je nesmírná pracovitost, resilience a víra v mírový svět a v socialismus, i když nepochybně během života v NDR (druhá část filmu) o své volbě zapochybuje, dostane se i do rozporu s vládou, aby nakonec režim podpořil a zachoval živnost sobě a druhým. Slečny si domu vodí, i když jeho paní vaří. Při sledování mnou cloumaly emoce, nejraději bych dal Brechtovi facku, což jen dokládá, že film je dobře zahranou a věrohodnou autobiografií, která Brechta ukazuje i s tím negativním, co východoněmecký režim moc neprezentoval. ()