Máda da jo

No, tak já se toho nebudu bát a dám plné hodnocení, přičemž bez mučení přiznávám, že nejednalo-li by se o poslední film AK, bylo by to o hvězdu méně. Ale jako film o stáří a stárnutí, jako film na rozloučenou, je to dokonalé a krásné. Nikdy jindy jsem si neužil pomalé tempo (a představu znuděných, neposedně se vrtících západních zadků) mistrova snímku tolik, jako tentokrát. (19.02.2010)

Moc hezký a vřelý film o setkávání bývalých studentů se svým učitelem. Studenti se o něj všemožně starají a každoročně se scházejí, film působí velmi opravdově na nic si nehraje. Výborné dialogy, poměry válečného a poválečného Japonska tu jsou lehce nakousnuty. Tohle je opravdu film, který zahřeje u srdce a minutáž vám uteče jako voda, nemluvě o poetickém konci. (16.01.2009)

Především neskutečně vtipný snímek, jehož pointa tkví mimo něj a spočívá v aktu, jímž se Kurosawa sám přihlásí k autobiografické povaze postavy profesora, jehož nepodmíněné a na milion způsobů vynalézavé adoraci bývalými studenty se celý film potutelně věnuje. Kurosawa se tu zcela podle svého plánu vyjevuje jako neskutečně milý a na účet celého světa se bavící stařík-hihňající se rozverný bůh ve svém oblíbeném převleku. (18.02.2013)

Měl jsem trošičku problém s poněkud přetaženou stopáží, přecijen takto banální příběh by si bohatě vystačil se stopáží o 20 minut kratší. Jinak ale bez výhrad, krásný film o lásce studentů k profesorovi a o lidskosti, na kterém je moc dobře vidět, že ho Kurosawa zamýšlel jako svůj úplně poslední film. (16.09.2010)

Labutí píseň velkého mistra. Film vypráví o starém učiteli, který se každý rok setkává se svými bývalými žáky a na jejich otázku, zda je připraven zemřít, vždy odpovídá : „Madadajo“. Toto slovo v japonštině může znamenat „ještě ne“, ale také „snad“. Na sentiment a nostalgii má Kurosawa po své dlouhé kariéře plné právo. (12.05.2006)