Krvavý trón

Absolutní nádhera. Díky celkovému pojetí se TRŮN, na mém pomyslném stupni vítězů s nápisem Kurosawa, postavil hned vedle Sedmi samurajů. Každý z filmů je zcela jiný, i když mají hodně společného. Zde se odehrává fantasticky nasnímaná stínohra s dokonale podchycenou atmosférou doby, doprovázená syrovou, psychedelickou hudbou. Příběh s excelentními hororovými prvky o marnosti lidského počínání a snažení, neb každý z nás na svých bedrech nese věštbu a osud svůj, marně se točíme dokola, jak pes za svým ocasem, abychom se dozvěděli, co že nás to vlastně čeká. Zatím svému osudu sami a s ochotou pomáháme, vědomě či naopak. A je to vždy žena, ten nejsilnější a nejkrásnější nástroj ďáblův, jež hýbe šachovými figurkami v našich životech, dnes i za pradávný časů, kdy krutosti války byly součástí životů po dlouhé generace. Snad právě proto se lidé v tomto prostředí rádi chopí zbraní, jako je třeba zákeřná zrada. Kurosawa opět nabízí divákovi vše, co ke kvalitnímu a zbytečně nenatahovanému filmovému zážitku potřebuje. (05.08.2017)

Tento způsob zpracování Shakespeara zdá se mi být poněkud.... Skvostným! Jen škoda, že nikdo nenatočil japanizovaného Hamleta, když byl Toširó Mifune mlád, neb jeho zdejší hypnotické, zcela totální zešílení je prostě výtečné, stejně jako blesky, které dokáže metat z očí a tváře rámované démonicky zježeným vousem. Překvapila mě i dost velká porce megalomanských záběrů, kdy se třebas po pláni prohání desítky jezdců v plné zbroji na svých komoních, přitom by tu ani nebyl velký rozpočet nijak moc potřeba, komornost je vzhledem k předloze očekávatelná. Sice bych ocenil nějaký ten souboj (jsem zvrhlý bídný červ, ó ano), který by atmosféru ještě víc podpořil, ale i bez něj je to prostě a jednoduše výbornej film, kterému hrozně sluší stylizace do Japonska a jediný důvod, proč Shakespear Macbetha do Japonska nezasadil rovnou je nejspíš ten, že Japonsko považoval za Waleský hovorový výraz pro natvrdo vařená vejce s tuřínem. ♫♪ " Pyšný hrad stál na tomto bezútěšném místě... " ♫♪ (17.05.2014)

Způsob jímž Kurosawa převedl Shakespearova Macbetha do japonských reálií je opět zcela kongeniální. Skvělé herectví, nesmírně silná atmosféra, přesně odcitovaný "dobový protokol", doslova fanaticky provedená výprava, stačí zmínit zvuky jako je šelest hedvábí nebo chřestění zbroje, a samozřejmě nesmrtelná Shakespearova divadelní hra, odcitovaná tak přesně, jak je to jen za daných okolností možné... Celkový dojem: 90% (23.05.2021)

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Přepsáno v září 2018. Krvavý trůn je úchvatným filmem svojí výtvarnou podobou. Macbeth na japonský historický způsob je osvěžující variací anglického klasického literárního díla. Obrazy jsou s důkladnou pečlivostí komponovány v poetickém nadšení, objekty halucinace se v transcendentálním mystériu vznášejí v auře neodvratnosti neosvětlené strany lidské mysli. Hra pro vyvolené o moc se brodí po pás krví, spojenectví je nestabilně proměnlivou veličinou. Manipulace ženou, stojící ve omamném stínu moci, využívá slabosti mužské duše a nahlodává sprškou stupňujících se pochybností a strachem o získané pozice. Nastiňuje se vizuální efekt svírání rozkladnosti pošpiněného svědomí. Tradiční japonská exprese je vhodným průvodcem japonskou výpravností. Macbethem japonského dechu je Wašizu Taketoki (velmi zajímavý Toširó Mifune), statečný a úspěšný velitel první pevnosti a později pán Pavučinového hradu. Proroctví zaselo semínko nedůvěry, nevraživost a cesta temnou stranou je provokována s rafinovanou úskočností, vznětlivý temperament je zručně zneužíván ke zdaru nejvyššího cíle. Cykly se otevírají a zavírají ve stejném duchu předurčenosti. Hlavní ženskou postavou, Lady Macbeth, je Wašizu Asadži (dobrá Isuzu Jamada), Taketokiho manželka. Její hlas nahlodává manželovu sebejistotu. Pochybnost za pochybností klade v léčku záště. Na vrchol se kráčí za každou cenu. K výraznějším postavám patří Duncan, původní vládce Cuzuki Kunimaru (Hiroši Tačikawa), prožívající svou vlastní krvavou cyklickou cestu. A také Banquo alias Miki Jošiaki (sympatický Minoru Čiaki), Taketokiho nejbližší přítel a důležitý a schopný vojevůdce v zuřivé hře o moc. Z dalších rolí: původnímu vládci věrný šlechtic Macduffe alias Odakura Norijasu (Takaši Šimura), naplnění osudu Fleance alias Miki Jošiteru (Akira Kubo), dědic původního pána Malcolm alias Cuzuki Kuniharu (Takamaru Sasaki), stará porodní bába (Eiko Mijoši), či éterický oblak ducha Pavučinového lesa (Čieko Naniwa). Krvavý trůn je obrazově působivou shakespearovskou filmovou adaptací. Japonské kulisy působí svěžím dojmem a víří dějiny v krocích tradicionalistické japonské exprese. (29.06.2009)