Žiť

Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. (04.12.2010)

Jen málokdy se snižuji k laciným superlativům, tady si bohužel nemohu pomoci. Je to dojemný, přemýšlivý, hluboký a procítěný film, ze kterého od té doby kradly stovky stupidních amerických melodramat. Už dlouho jsem neviděl tak dokonale vystavěný snímek - snímek, který by s takovou lehkostí tančil mezi různými časovými rovinami. Ze začátku jsem se trochu bál nudy, ale už v polovině jsem věděl, že jsem doma. Mám určité výtky, ale házím je za hlavu. Krása. (03.07.2010)

Hlavní hereckou předností pana Shimury je rejstřík tří upřených pohledů (vyvalený, vyvalenější a nejvyvalenější - to podle závažnosti situace, či momentu překvapení) a permanentní japonský předklon, přesto mě jeho postava pobavila i dojala, a chvíle, kdy zmizel z obrazovky, se mně jevily stejně, jako u valné většiny japonských filmů - takové hemživé pimprlové divadlo. (14.04.2009)

Divák musí byť pripravený na to, že ide o japonský film. Teda na málo rozlíšiteľné tváre, na prebytok času a na vysvetľovanie každej myšlienky menej chápavým divákom. Potom sa dá. V tomto filme si navyše musí divák zvyknúť na výraz tváre a permanentný predklon hlavného hrdinu. Uchvátila ma pieseň, ktorú vo filme dvakrát zaspieval. A úplne ma dorazila scéna, kde sa ožratí úradníci magistrátu zastrájajú, že na Watanabeovu počesť sa hneď od zajtra zmenia a začnú tiež pracovať pre blaho verejnosti. Škoda, že Kurosawovi nikto počas života nepodaroval nožničky, mohol byť ešte slávnejší a jeho filmy pre divákov pozerateľnejšie. (27.11.2009)

Kurosawa zvolil tak vražedně pomalé tempo, snad aby šlo ruku v ruce s pomalým umíráním na rakovinu, že to úspěšně vyřídí většinu publika. Pár scén svůj silný potenciál nezvládá natolik odkrýt, aby se tím vykompenzovala homogenní rozvláčnost. Ke všemu je film natočen nesmírně pateticky a jak Shimuru můžu, tak mě vytáčelo jeho poulení očí stylu "karotka v řiti" i jeho vyjadřování. Nelíbilo ... ale za pravdu, že hnacím motorem radostného žití je Cíl ("Pokud znáte cíl, zdoláte jakoukoli překážku"), nechám hodnocení na ***. (25.10.2011)