Nejkrásnější

Nejkrásnější je jedinečnou ukázkou pozoruhodného filmového přispění k utužení disciplíny a pozvednutí všeobecného stavu morálky ve jménu státního zájmu. Hierarchie poslušnosti je hluboce zakořeněná tradice japonské společnosti, řídící složky musí na plátně prokázat potřebnou dávku entuziasmu a lidského pochopení. Vzývanou hodnotou je zodpovědnost jednotlivce v rámci soukolí mašinérie vlasti. Osobní tragédie nesmí stát v cestě vyššímu principu, osobní příklad je nade všechny modlitby a přání, pokora a píle jsou nejžádanější lidskou ctností. Exprese v patetické starostlivosti je účinným vyjadřovacím nástrojem nacionalismu vlastenectví. Hlavní postavou nutného pozvedávání morálky je Curu Watanabe (zajímavá Jôko Jaguči), vedoucí zástupkyně pracujících dospívajících dívek. Je vzorem pro ostatní, vlastní strasti se nepropírají na veřejnosti a vojenský průmysl si musí blahopřát k uvědomělé zodpovědnosti pracujícího. Důležitou postavou je Noriko Mizušima (sympatická Takako Irie), ušlechtilá vychovatelka dívčího internátu. Její laskavé pohlazení je vždy poblíž tam, kde je ho potřeba. Z dalších rolí: lidsky laskavý a oblíbený ředitel továrny Goro Išida (Takaši Šimura), jeho podřízení a příkladní vedoucí pracovníci Soiči Jošikawa (Sôdži Kijokawa) a Ken Šinda (Ičiró Sugai), či další z mnoha pracujících dívek Jošiko Širajama (Eiko Hirajama), Juriko Tanimura (Kojuri Tanima), Sačiko Jamazaki (Sačiko Ozaki), Fusae Nišioka (Šizuko Nišigaki) a Hisae Jamaguči (Šizuko Jamada). Nejkrásnější je jedinečným pomocníkem nejvyššího státního zájmu a sebeobětování považuje za nejzáslužnější stupeň lidského povznesení. Zodpovědnost vlasti je prvním prazákladním zákonem, zachování vysoké hladiny státnické cti morálky a vycepování disciplíny a oddané poslušnosti je prvořadým cílem. Slast mučednictví je nezpochybnitelná. Z filmového politicko-historického hlediska úchvatný zážitek. (26.08.2018)

Režijně nadprůměrný film s mnoha krásnými postupy a kamerovými záběry. Bohužel tento dojem ustupuje výrazně do pozadí propagandistickým scénářem. Občas by si asi člověk měl tyhle hrůzy pustit, aby se mohl pozastavit nad tím, co dokáže lidský mozek vyprodukovat. Tak jen aby se nám doby těchto kousků zas nevrátily! (01.08.2011)

Film, jež k divákovi promlouvá ne skrze hluboké dialogy, ale prostřednictvím řeči těla, výrazů ve tváři pracujících slečen a propagandistických nápisů na zdech. Ukazuje bezmeznou (až slepou) oddanost japonského lidu, nutnost přispět svým dílem, dokonce i za cenu vlastního utrpení. Posouvá se děj někam? Ani zdaleka. Za emoční poselství, které se v jeho pozvolném rozvíjení skrývá, si však své hodnocení zaslouží. (30.10.2016)

Je trošku zvláštne vidieť Kurosawu v pozícií filmára propagandistického filmu. Podobne ako v prípade jeho prvotiny Sugata Sanshira je aj tento film zaujímavý skôr z toho historického aspektu. Sledovať náznaky rukopisu, ktorý sa už v týchto ranných filmoch formoval je zaujímavé. Tým pádom sa nedá Akirovi uprieť vízia s akou k svojim dielam pristupoval. Ten film je úsmevný a funkčný len v rámci toho čo predstavuje. Nič viac. A mimo fanúšika režiséra bude asi táto vec pre kohokoľvek iného strata času. Dnes má takmer nulovú výpovednú hodnotu. To ale neznamená, že by bol nudný alebo zlý. Len skrátka jeho zmysel trval asi rok. Rovnako podivné je vidieť v tomto filme aj Takashi Shimuru. Nuž, jesť bolo treba a práca bola, aká bola. Pozerateľné to je a má to kopec nápadov. Čakal som, že budem trpieť podstatne viac. (02.04.2022)

Druhý Kurosawov film bol nakrútený na základe vládnej požiadavky počas vojny. Jeho primárnym cieľom bolo manipulovať ľudí, pripomenúť im potrebu obetovať sa a trpieť za cisára, za vlasť. Príbeh skupiny dievčat pracujúcich v továrni pripomína nám známe "výplody" umeleckého smeru zvaného sociálny realizmus. Napriek tomu ide zrejme o najlepší propagandistický film, aký bol kedy vyrobený. (06.02.2005)