Řeka čaruje

"Když už jsi řekl hop, musíš i přeskočit." Památná věta, která zazní z úst Jindřicha Plachty coby vandráka Čtverylky. Poetika Václava Kršky je už cítit, i když se teprve probouzí a nadobro je zúročena až v jeho pozdější tvorbě. Řeka čaruje oplývá víceméně naivitou, která byla přítomna ve většině filmů třicátých až čtyřicátých let. (04.10.2020)

Minimálně scénáristicky stále produkt protektorátní kinematografie (absence určení konkrétní doby) s řadou nejlepších ingrediencí klasického českého filmu. Velmi příjemný snímek, plný poezie Posázaví i nevázaného mladí, jež je tu v ostrém konstrastu se snobským světem nejrůznější smetánky. Dobrý výkon titulního Františka Hanuse a dokonce velmi nečekaná hanbatá scéna, jedna z prvních v českém mainstreamovém filmu. (08.12.2006)

Krška měl pro tyhle novodobě - romantické filmy čuch. Je to o znovurození člověka, o sebeúctě a lásce k životu. Přesto, že moc pana Hanuše nemusím, tady doslova zazářil. Za zmínku stojí i výkony ostatních herců, zejména nedoceněné Růženy Šlemrové, která hrát uměla. 3,5 * velmi slušný průměr. (28.05.2014)

Úspěšná stejnojmenná rozhlasová hra Josefa Tomana (1899 - 1977), spisovatele, básníka a dramatika v jedné osobě, poskytla Václavu Krškovi na sklonku války ideální příležitost pro vznik mimořádně citlivého a křehkého filmového díla. Krška, odjakživa ovlivněný jihočeským krajem, svým rodištěm, a Fráňou Šrámkem, velkým literárním vzorem, mohl teprve prostřednictvím tohoto filmového příběhu rozehrát celou škálu básnivých impresí, jež souzněly s jeho vnitřním zaměřením. Film, obměňující dávný epický vzorec o zázračném elixíru mládí, přitakává - oproti Ohnivému létu - až vitalisticky rozjásaně přirozeným životním principům, které nachází v přimknutí k přírodě, k lásce, k práci. Film s výsměšnou, ale nebolestivou karikaturností tepe materializovaný svět maloměšťáků, jeho chlubnou předstíravost a citovou prázdnotu. Mládí je synonymem toužení, směřování, vzletu. Je životním postojem, není limitováno biologickým věkem. Leopold Kohák v podání Františka Hanuse je v určitém ohledu ryze komediální typ, zdravý člověk s venkovským jádrem, selfmademan spoutaný otěžemi majetku, uvědomující si svou žalostnou životní bilanci. Teprve pod vlivem magického fluida čisté a dravé řeky následuje proměna v roztouženého a poctivého chlapce, tedy v člověka, jakým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je v Krškově filmu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Typicky "krškovská" meditace nad "věčným mládím v nás" dochází svého vrcholu právě v příběhu Leopolda Koháka, v příbězích lidí uvězněných v masce někoho jiného, než ve skutečnosti jsou nebo byli. V hodnocení hereckých výkonů nelze samozřejmě přehlédnout vynikajícího Františka Hanuse, jakéhosi milovníka na předělu, ztvárňujícího s neobvyklou citovostí titulního hrdinu, procházejícího zajímavými psychologickými proměnami. Klasickou masku maloměstského patricijství na sebe navlékla tradičně Růžena Šlemrová, která svou snobskou diktátorku dotáhla téměř k odstrašujícímu exempláři lidské lhostejnosti. Čtverylka v podání Jindřicha Plachty představuje vděčnou figurku lidových šejdířů a pábitelů, táhnoucích se od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům; skvěle obsazené zůstávají i další postavy, byť namnoze epizodní, jakou je například Marvanův robustní statkář, vnášející patřičný vzruch do škrobeného prostředí společenských salonů. Nejblíže Krškovi zůstává patrně poloha Rovenského vynikající Řeky - jemně odstíněnými valéry lidských citů a obdivuhodným postižením přírodního rámce. Ale Rovenského hrdinové jsou jednoznační, nekomplikovaní, naproti tomu se Krška pokoušel o maximální nejednoznačnost a stylizovanost. Člověka chápe jako individualitu, která nese hluboké vnitřní tajemství. Jeho odkrývání má být smyslem umění. Tedy žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy vrátit. Tady prostě řeka čaruje. Stačí jen chtít a věřit. (04.10.2008)

Nadšení z konce války, návratu domů, krásy naší vlasti, hodnot jež přetrvaly věky. Zkrátka opojení vším tím, co ještě vloni zdálo se zcela ztraceno. To nadšení je tak nakažlivé, že strhne snad i největší cyniky. Je nekritické jako mládí samo a raduje se ze všeho, nevidouc kolem sebe nic. Shoďme ze sebe ten balvan, tu tíhu, nechme se unášet řekou proti proudu našeho života, berme vše hezké a to špatné pusťme po proudu třeba až do moře. Tak nám to pan režisér servíruje a i mne nakazil, zapomněl jsem na chvíli na všechno a užíval si té lehkosti. A to byl účel vzniku tohoto filmu. Takže se evidentně povedl, myslím...85% (26.06.2012)