Foxtrot

Nejen pohyb osob je třeba kontrolovat ve válčných zónách, ale také (a zde především) velbloudů.... Uznal jsem oprávněnost kritiky (Gudaulin*****): "Do divadla nebo na koncert bys do Brna zajel a kinematografie Ti za to nestojí?:-) Koukám, že v Brně si dokonce můžeš vybrat ze dvou kin. Spoj to s něčím přízemním, jako je nákup, nebo výlet po památkách a budeš mít jedinečnou možnost vidět Foxtrot na velkém plátně." a vyrazil po 40 letech do Žďáru, do kina Vysočina, v němž jsem kdysi strávil mládí, a z jehož představení (Mladý muž a bílá velryba), kterého jsem se naposled zúčastnil, hanebně zdrhnul. Kino se od té doby moc nezměnilo, jen sedadla jsou nová, pohodnější, ale je jich tam snad o polovinu méně (kdysi tohle kino praskalo ve švech). Kolo jsem dal do šatny, koupil si lístek (80 Kč) a mizernou kávu (36 Kč), a připojil se k deseti návštěvníkům, z nichž jeden pendloval dovnitř a ven... Ale abych pro kino nepřehlédnul film! Ten je důmyslně vybudován na trojúhelníkovém půdorysu, základnu (body A a B) tvoří dopad virtuální a reálné smrti vojáka na jeho otce, dílem i matku a další členy rodiny; vrcholový bod (rozhodně i vrchol celého filmu) pak vojenský život na kontrolním stanovišti "Foxtrot". Časový pohyb je A-C-B, pohyb kvality C-A-B. Pozn. 1: Přestože film je truchlivý, najde se tu i veselá scénka, samozřejmě myslím na kouření trávy, kterou si voják Jonathan zapomněl doma (už to by kuřák asi neudělal), otec Feldmann (dříve kouřil jen komerční cigarety) ubalí během několika vteřin dokonalého jointa (zřejmě jej vyrobila firma Coen & Roubicek) a s matkou jsou veselí ještě dřív, než začnou kouřit. (11.05.2018)

Jedna či dvě scény nedělají film a hutné drama o vině, odpuštění, tradici a militarismu jako národní konstantě není přece výjimkou. Nejenže je Foxtrot neúměrně dlouhý a úvodní expozice délkou naprosto ubíjející, ale rovněž povětšinu času jen jemně klouže po povrchu, aby nakonec splašeně upaloval směrem k vytoužené katarzi. Ta se ale nedostaví, neboť chybí dynamika, energie, emoce a vypiplaný narativ. Vizuální pohrávání si s materiálem baví chvilku, pak začne spíše otravovat. A nezachrání to ani velbloud, který je jako symbol zdaleka nejzajímavějším aspektem. 4/10 (18.04.2018)

Existují filmy příjemné na pohled, pohodové a sympatické, se kterými strávíte dvě hodiny času, abyste na ně do druhého dne zapomněli. A pak jsou ty o poznání méně přístupné, zhlédnout je znamená podstoupit jistou námahu, chvilku s nimi zápasíte, aby ve vás ještě dlouho rezonovaly, nutily k návratu, přemýšlení a srovnávání. Právě takový je i Foxtrot. Není to žádný sympaťák, který si vás získá na první pohled. Každá z jeho tří částí má odlišný charakter - a teprve ta třetí všechno dosud viděné propojí a odůvodní existenci obou předchozích. Měl jsem problém s komorním charakterem a pomalým tempem první části, až kafkovská absurdní atmosféra s vymazlenou kamerou ve druhé třetině mě probudila z letargie a závěrečné bolestné vyrovnávání s realitou dvou stárnoucích partnerů, kterým zbydou už jen vzpomínky, jsem vnímal s maximální citlivostí. Když jsem před pár dny o Teheránu tabu napsal, že je to pro mě vyvrcholení Febiofestu 2018, netušil jsem ještě, jakého bude mít ve Foxtrotu soupeře. Oba snímky jsou pro vládnoucí režim nepříjemné a zasahují ho na nejcitlivějším místě. Foxtrot je ale filmařsky rafinovanější a klade na diváky větší nároky. Oba jsou politicky angažované a provokativní, Foxtrot je ale intimnější. Má obrovskou sílu ve schopnosti vystihnout odhalující detail, zachytit a zvýraznit pro panující systém charakteristické rituály. Foxtrot při vší depresi, kterou přináší, ale ukazuje, oč je na tom izraelská společnost proti Íránu líp. Film nemusel vznikat v emigraci ani není výsledkem disidentské odvahy. Je součástí diskuze ve veřejném prostoru a vyvolává polemiky, což nikdy není na škodu. Celkový dojem: 95 %. (04.04.2018)

Jsem z toho na vážkách. Vizuální manýry si mě získaly zcela, ty vypravěčské o kus méně. Ta úpěnlivá snaha dodat symbolicky bohatý film s velikánským dějovým obloukem mi nepasovala k intimitě námětu a tahle neukázněná exhibice stojí v cestě psychologii postav (obzvláště ženské postavy jsou vyloženě karikatury, co pouze omdlévají, hystericky pláčou, obviňují a vyčítají) a nakonec i uvěřitelné katarzi, kterou by to tak moc chtělo mít. Jak ukazuje moje výsledné hodnocení, tak na tenhle mix říkám (zatím) oukej, protože tenhle typ filmů mám rád. Ale upřímně mě překvapilo, když jsem po projekci zjistil, že režisérovi je pětapadesát - ten film se jeví spíš jako dílo zuřivého třicetiletého absolventa, který chce říct hned a všechno. 70 % (05.04.2018)

Pokud jsem po první třetině musel tiše uznat, že právě na mě byl zahrán nejdéle vystavěný vtip na světě, tak jsem pak ochraptěl zklamáním, že to tak nebylo zamýšleno a jednalo se pouze o sofistikovanou narativní hru, kde celá ta první pasáž je ve své podobě přesně na svém místě. Chápete ten potenciál, vytvořit půlhodinovou pomalou, klinickou, bolestivou, tichou sekvenci, abyste jí potom shodili jedním zpovykaným záběrem? Bohužel Foxtrot se nad sebe povýšit nedokáže, ačkoli se strašně snaží tvářit že ano. Je to strašlivě těžkopádné a k závěru až bolestivě doslovné a jalové kdy v dlouhých, statických záběrech musíme sledovat dialogy jako "Ty jseš jako ten bagr. A já to auto, které zvedá." "Já si spíš myslím, že to ty jsi ten bagr. A já to auto." Ughrrr.... PS: pro ty, jimž přijde rumunská nová vlna jako dobrý nápad, bude tohle pohoštění (13.04.2018)