Na břehu

Poslední dobou mám štěstí na postkatastrofický filmy, který jsou navíc ještě i oduševnělý a hlubší (nejen ty dnešní polonahý postapo ala Barb Wire). Tenhle film není SF v pravým smyslu toho slova. Jediným znakem SF je tu proběhnuvší jaderná válka, z níž však neuvidíme nic a ani z jejích následků nám nikdo nic neukáže. Vlastně je to spíš komorní drama o vývoji postav a jejich charakterů, propracované sice do detailů, přesto však hodně nerealisticky. Přiznejme si, kdo by na smrt čekal s klidem, bez snahy něco udělat, bez pokusů připravit si protiradiační kryt, bez paniky nebo strachu a hysterie. Kdo by odevzdaně čekal na smrt a ještě by jí pomohl dřív, než by se první příznaky nemoci z ozáření objevily třeba jen na příjezdové cestě k tělu? Navíc ani nemoc z ozáření tu není zobrazena nejen reálně, ale ani nijak jinak. Všechno co tu ukáží je pobledlej hromotluk, kterej má problémy se žaludkem. A další nelogický nedostatek je to rozdělení přeživšího a zemřelého světa. Pokud by nějaká jaderná válka byla, CELÝ svět by lehl popelem. I kdyby nějaký určitý stát neměl jedinou atomovou bombu, schytal by jich aspoň deset. Jinak je to příjemnej film, pobaví, přinutí k zamyšlení (přestože kvůli výše popsaným hloupostem se člověk nezamýšlí nad původním důvodem filmu a sice varováním před ukvapeným jednáním či přílišnou automatizací apod). Herci jsou klasicky výborní, film mi přijde příjemně civilní - nepožaduji žádný obrovský triky co se týká zničenýho světa nebo nemocí a následků, ale určitou realističnost chci, a proto dám jen čtyři hvězdy. (16.04.2006)

Hodně jsem váhal mezi 3 a 4*, ale klady i zápory se mísí. Za největší devízu bych rozhodně považoval velkou fotogeničnost nasnímané mizanscény a celkem lidské pojetí sci-fi tématiky (i když žánrově tento film sci-fi rozhodně není!), naopak největším neduhem jsou scény v objetí a konverzace jako vystřižené z Angeliky, na což už jsem ostatně upozorňoval u Kramerova druhého filmu Pýcha a vášeň. Plakát k tomuto filmu naprosto vystihuje, co mám na mysli. (01.02.2008)

Postkatastrofický film "Na břehu" ve své době byl určitě silnou satirou na jadernou válku a lidem otevíral oči, co se může stát. Dnešnímu člověku se toto téma nebude zdát už tak aktuální, byť má pořád co říci. Stanley Kramer se po skvostu "Útěk v řetězech" vrátil opět k ne tak progresivnímu vyprávění, které však opět získal svými dalšími snímky. Příběh je silný a dojemný, zpracování se mi zdá dosti sterilní a nevýrazné. Šedesátá léta 20. století jsou pryč, studená válka také, nám zbývá tento film. Docela dobrá a příjemně civilní podívaná s kvalitními hereckými výkony Gregoryho Pecka, Freda Astaira a Anthonyho Perkinse. (16.04.2006)

Režijní styl Stanleye Kramera není příliš nápaditý a sází zejména na silné příběhy. V jiných jeho dramatech to zas až tak nevadí a jsou velmi dobré, ale tady se až příliš projevuje absence dramatických momentů, rozvláčné tempo a neúměrně dlouhá stopáž. Zatím nejslabší kramerův film, který jsem viděl. (03.07.2006)

Jak se u skvělých filmů stává, většina komentářů je úplně mimo. A tento film skvělý je. Zdaleka není bez chyb - vedle někdy ne úplně přesvědčivých psychologických momentů tu je zbytečně slabší důraz na katastrofu, co lidstvo čeká, ani si nejsem jist, zda v době, kdy se urputně šetří s benzínem, by se pořádaly automobilové závody (třebaže každý druhý závodník se v nich chtěl zabít), důraz na poselství "Ještě je čas, bratře" je až příliš zřetelný; zkrátka řemeslně bych klidně hvězdu ubral. Ale já dal plný počet za "umělecký dojem" - tak nádhernou nostalgii za odcházejícím světem jsem ještě neviděl. Jako červená nit se filmem táhne snaha uchovat si lidství, zachovat si naději (úsloví, že naděje umírá poslední, platí v tomto filmu doslova) a i vzhledem k blížící se neodvratné katastrofě pokusit se normálně žít. Postupně se ale na povrch dostávala stále větší melancholie, na řadu přicházejí děsivé záběry (prázdné ulice San Franciska, fronta lidí na "prášky", atmosféra je tíživější a tíživější, vpravdě pekelný je poslední záběr filmu na vylidněné ulice města, které dosud po dvě hodiny obývali hrdinové, k nimž si divák budoval vztah). Postavy se taky zdařily - napsat, obsadit i sehrát. U Pecka a Gardnerové to nepřekvapí, potěšil mě Norman Bates Perkins v další roli nervózního (i když tentokrát oprávněně starostlivého) mladíka, ale nečekaně nadchnul Fred Astaire, jehož vědce Juliana bych se nebál označit za nejzajímavější, nejpropracovanější a nejlépe zahranou postavu. Svět mířící do zkázy pozvolna zaniká, nekoná se ani náznak happy endu (Ava Gardnerová) a mě to maximálně oslovilo, rozesmutnilo a přibilo do gauče. Krása. (12.07.2014)