Byl jsem mladistvým intelektuálem

V této podvratné fresce obžalovávající dekadenci a dysgenické směřování naší západní společnosti nejde, jak si vy tupci myslíte, o oslavu čisté naivity vaší komercionalizované, konzumní pseudokultury, nýbrž o hyperbolizovaný kryptosatirický postesk nad postupnou, všeobecnou, dějinnou realizací dystopické vize Aldouse Huxleyho popsané v Konci civilizace: zpovrchnění veškerého umění, vítězství toho, co nazval pocitovými filmy, vítězství Něčeho, co se stává Ničím. Ano, ty řeči o Ničem a Něčem nejsou vloženy, aby: "to byla prdel," jak vy rádi říkáte, leč jako ironický komentář k neohraničené prázdnotě vašich myslí, vaší medvídkovské vygumovanosti. Intelektuální bytí možná nenabízí štěstí chovného prasete z McDonaldu - té svět zestejňující instituce - jehož potřeby jsou zajištěny až do dosažení jateční váhy, ba dokonce otevírá pandořinu skříňku pochybností o povaze lidské existence, trvá na neustálém vědomí pomíjivosti a vůbec podrobuje člověka nepřebernému množství zkoušek vůle, díky čemuž může působit poněkud temně, jak film vtipně reflektuje, nicméně nelze pominout ani jeho pozitivní aspekty. Intelektuál jen ve chvílích slabosti touží býti buranem, a to i přes vědomí toho, že mu tato regrese může přinést štěstí. Nemůže vyzvrátit jablko poznání. Cítí potřebu šířit Světlo vědění. Ach, kéž by to bylo možné tím, že někoho kousne. Ve skutečnosti však musí agitovat vystaven posměchu těch, o jejichž povznesení usiluje, neboť pro ně existencialistické myšlenky končí u trvanlivého salámu Sartre. Časem si uvědomí hořkost vtipné, mezi intelektuály zlidovělé moudrosti: "Jedině rozum Bůh rozdělil spravedlivě, každý si myslí, že ho má dost," a možná se uchýlí do azylu kavárny, "inner sanctum" každého intelektuála. Film tento útěk sice nezřetelně, ale přeci jen jednoznačně kritizuje a volá do zbraně. Ve vrcholné kavárenské scéně se podává Kant bez cukru a následuje Proust se šlehačkou. Ztučnělé Hledání ztraceného času a Čistý rozum bez energie jako věci samy o sobě neobstojí, je třeba Schopenhauerovské vůle kořeněné Nietzscheánskou vášní! Třeste se, šampóni, nakonec vyhrajeme, protože taková je historická nutnost. Jinak by dějiny neměly smysl! Hegela na vás! (26.05.2011)

Jak v jednom z rozhovorů konstatoval sám mladistvý intelektuál Vladimír Škultéty: „To byla ještě éra Čestmíra Kopeckého na České televizi“. Bruce Lee vs. Friedrich Hegel. Nová média vs. autorské čtení. Chill vs. intelektuálno. Číz vs. kaviárové tousty. Mikrokomediální reflexe konce dvacátého století v jistých kruzích považována za kultovní záležitost. Palec vzhůru za jednoduchou nápaditost pánů Dobeše, Kopřivy a Pavlovského, kapku Nietzscheho a camea Michala Davida nebo Vladimíra Vrabce. (27.01.2022)

Dvojitý Schopenhauer s kapkou Nietzscheho, tak na tom taky ulítávám... Jako pročištění od filozofování dnů všedních a svátečních výborný. Místy morbidní, povětšinou vtipné, hlavně krátké. A i když jsem na základě těch zmínek v dalších komentářích očekával důležitou roli Michala Davida, tak fakt překvapil:-) (24.03.2010)

Kašlat na to, že zpracování je viditelně amatérské, protože obsahově se jedná o splněný sen snad každého filmového a popkulturního geeka a nerda. A nejlepší na tom je, že si to užijete i v případě, že vám jména jako Hegel či Heidegger nic neříkají... A ne - Sartre opravdu není druh trvanlivého salámu! ;-) (05.01.2003)

Pánové, já se na vás tak dívám a nestačím se divit. Presně takhle nějak jsme sjížděli filmy po 89, když se ojevila ve větší míře videa a uźasné simultární překlady bez stopy emoce, a přesně podobně jsme žvatlali výkříky ze slavných filosofů, když osvíceni vzděláním středoškolským jsme zavrhli "kulturu masovou" a pídili se po "kultuře vyšší". A přesně takhle si připadáme dnes s odstupem směšní - sympaticky směšní a schématičtí, jako hrdinově komnat šaolinu a jako Klímovi románové postavy. A na Vás, pánové, je vidět, že si to umíte pamatovat (a to je umění), umíte se tomu smát a hlavně máte řemeslo. A za to dík!!! (19.05.2005)