Vážení přátelé, ano

Snad jediný film, který se celý natáčel v Rakovníku a zdejší továrně na výrobu dlaždic, ve filmu přetvořenou na továrnu na výrobu sanitární keramiky - WC. Několik scén se také natáčelo na zámečku Dřevíč u Nižbora, kde dnes opět bydlí Karel Schwarzenberg. Poměrně vtipné, i když dnes se na tento film dívám spíše jen pro připomenutí absurdit minulého režimu, v jejichž ztvárnění se scénaristé opravdu vyřádili. Milan Lasica kouzelný především jako harmonikář :-) Přiznám se, že rukopis režiséra Kleina moc nepoznávám, každopádně je to jeden z jeho zdařilejších filmů (tvorba po revoluci mu tak nejde). (24.11.2010)

Rozhodně nejlepší komedie z období Přestavby a snad poslední satirické dílo naší kinematografie tepající do tehdejší skutečnosti. Hlášky z této pecháčkovsko-kleinovské dílny si pamatuji dodnes. "...a novým ředitelem bude zvolen soudruh Fischer..." , já mám chuť na člověče nezlob se"... Ale takoví jsme tenkrát skutečně byli. Nesmyslná hlášení, fráze, drobné i větší přestupky proti pracovní kázni, zlodějny... Komentář z úst Milana Lasici ke všemu dodává šťávu překrásné ironie, pan Řehoř se svými supertajnými zprávami o počasí, na počátku hned koktající ředitel, jako by připomínal tehdy ještě dosud úřadujícího prezidenta Husáka... Dnes už se takové filmy netočí, satira vůči praktikám liberálního kapitalismu nejde skupině našich "umělců" v rámci jejich loajality z pod vousů. Škoda, že tenhle film záhy ztratil na své funkčnosti, viděl jsem ho krátce před neblahými listopadovými událostmi - a najednou nebylo o čem točit... A z různých komentářů vidím, jak se změnil druh humoru. Já se snad při žádné polistopadové komedii nezasmál... Radek99 ovšem pravdu nemá, socialismus reformovatelný byl. (25.03.2016)

„Člověk dospívá v životě třikrát. A pokaždé při tom ztrácí iluze. Poprvé o svých rodičích, podruhé o sobě a potřetí o svých dětech.“ Už úvod spolu s variací pro záchodovou mísu a bidet mě pobavil. A smál jsem se i dál, ačkoliv film je krom komedie i satirou tepající do dobových nešvarů. Neřeší se jen práce, ale vůbec život stárnoucího muže, ať už jde o neporozumění dětem („Vidíš! Bez podprsenky!“ - „Ale jen od pondělka do čtvrtka.“ - „V pátek ne?“ - „V pátek nemaj matematiku.“), starost o rodiče („Podívej, náš Boba je tady. Přines ti kytičku.“ - „Absolutně jedna. Z nás tří budu mít nejmenší rakev.“ - „Má radost.“) či problém s potencí („Tuším, že si uříznu ostudu. A jak řekla Anděla, nakonec těm holkám ještě ublížím. Bohouši, musíš!“). Podobných frků je tam spousta, škoda jen, že některým postavám se dává až příliš prostoru i na úkor vtipnosti (bratr, manželka), což film ve výsledku stojí 1*. „Myslím, že řešení je komplexní. Oni zkrátka dostanou odměnu za to, že si v pracovní době zašoustali.“ - „Právnicky je to ovšem v naprostém pořádku.“ (27.05.2018)

Zahnívající socialismus v agónii, jak vymalovaný. Zde už nejsou žádné opatrné a skryté narážky, tahle hořká komedie to říká na plnou hubu, že budování socialismu už je definitivně v hajzlu (omluva za výraz, ale ono to bylo přesně tam). I když se ještě plánuje ty keramické hajzlíky vyvážet do světa. Aneb „Hlavně něco nepodělat!“ - ideální heslo dne pro ředitele továrny na záchodové mísy. „Mír lesům, mír komínům a stožárům vysokého napětí... Únor je v nás! Únor je v nás!“ jak zaníceně recitovala soudružka Spišáková, která přímo s budovatelským nadšením roztáhla nohy před generálním ředitelem. A samozřejmě osvědčené duo Lasica a Satinský v akci. Rozhovory o „pánských záležitostech“ mezi (ne)přízní osudu válcovaným Bohoušem a jeho kamarádem doktorem Berkou jsou humorné a přitom přirozené a potěšující, jak erekce po ránu u padesátiletého pána :-) (13.01.2014)

Jde zřejmě o nejkritičtější filmové dílo Dušana Kleina a jeho dlouholetá spolupráce se spisovatelem Ladislavem Pecháčkem dosahuje svého vrcholu. Ale i když jde o Kleinovo nejkritičtější film, tak je stále doprovázen silnou dávkou hřejivé laskavosti. S hravým i kousavým nadhledem přináší tvůrci vtipnou satiru na společenské uspořádání konce socialistické epochy. Přibližuje osobní nespokojenost krize středního věku. Hledání smyslu života ve všech absurditách nastolených poměrů se stává bojem bláznivého rytíře s větrným mlýnem. Absurdity nás dokáží pobavit, vystrašit, pomáhat i navěky sužovat svým nelogickým základem a přísně vyžadovanou hierarchií postavení a využívání všech prožitků. Hlavní postavou hořkosladkého příběhu je Bohouš Fischer (příjemný Milan Lasica), který snad až nechtěně stoupá v hierarchii pracovního zařazení. Ovšem rozporuplností je v životě jedince tolik, že jejich skupinový portrét vyvolává otázky o smysluplnosti života člověka. V rovině kariérní, společenské i osobní a velmi osobní. Dotýká se samotných křehkých hranic vlastní svobody člověka. Z dalších rolí: činy svého muže zmatená a věrná Bohoušova manželka Anděla (sympatická Jana Hlaváčová), dospívající a prostořeké dcery Bohouše Hanka (Marcela Ovčáčková) a Kamila (Michaela Ovčáčková), požitkářský a prospěchářský Bohoušův nadřízený a nový ředitel podniku Dlask (dobrý František Řehák), svádějící Bohoušova sekretářka Monika (Valérie Zawadská), elitářský a neoblomný důležitý muž z ministerstva Římský (dobrý Jiří Kodet), hnidopišský podnikový referent Wohanka (solidní Jan Hrušínský), rozverní rodiče Bohouše na odpočinku (Rudolf Hrušínský a Alena Kreuzmannová), Bohoušův prozíravější bratr Jíra (solidní Pavel Zedníček), jeho progresivně smýšlející a cílevědomá manželka (Zita Furková), Bohoušův dobromyslný kamarád a lékař Berka (příjemný Július Satinský), neukojená učitelka ruského jazyka (Gabriela Wilhelmová), snaživá recitátorka socialistické poezie Spišáková (dobrá Jaroslava Obermaierová), či starý bývalý ředitel podniku Brunclík (Ota Sklenčka). Satira je to vyvedená. Je trefná i laskavá. Je smutná, a přesto stále ještě neztratila svoji poslední naději. Absurdit ve společenském zřízení, a že nás obklopují na každém kroku a v každý čas, je tolik, že člověka chtě nechtě nutí do švejkovské polohy při nazírání na život. Hledání nikdy nekončí. Hledání proplétá soukromí i veřejnost pevným svazkem. I je nevybíravě rozlišuje a odděluje. K šanci na úspěch je zapotřebí silného žaludku. A přesto zbytek víry stále zůstává při idealistickém nahlížení na život. Je mnoho činností, které by člověk měl zkusit na své pouti. (09.08.2016)