Papírový dům (Netflix verze) - Série 1

Štěstí, které po celou sérii provázelo profesora, nemělo co dělat s realitou. Myslí si snad někdo, že mohl pomocný dělník Nikolaj sám vytvářet na policejním počítači identikit pachatele? Za největší nesmysl ale považuji rozdělení rukojmích na ty, kteří budou za milion spolupracovat a na ty, kteří půjdou domů. Kdo by tam asi tak mohl zůstat, kdyby mu hrozilo prozrazení..? To jen namátkou logické lapsy v sérii, která měla ostrý start, ale pak už se toho v ní zase tolik nestalo. Po třinácti dílech jsme bez pointy. A s ohledem na to, že už to teď má série čtyři, tak si na ni budu muset ještě sakra dlouho počkat. (14.03.2020)

Evropský Netflix se mi zamlouvá čím dál víc. Vedle Velké Británíe, Německa a Francie je i další styčný bod kvalitní produkce s centrálou ve Španělsku. Filmy o loupežích patří do zaprášených dob minulých, nynější diváctvo požaduje více krve a akce, tudíž na tento podžánr krimi trhu není kladena taková pozornost, až na pár výjimek samozřejmě. Jenže toho asi chtěli tvůrci využít a dodali našim vjemům stylovou jízdu modernizovaných loupežníků. Vlastně jde celkem o klasický přístup, ale v perfektních rukou. Parta lupičů je namixovaná o správný počet sympošů, charakteristických parchantů a podivínů, kde ke každému nějakým způsobem přilnete díky autorskému citu k expozici postav s nimiž chějí nějakým určitým způsobem pracovat ať jen o pár minut, nebo na celou stopáž. K tomuto procesu využívají klasické vyprávěcí prostředky, ale neskutečně dobře udělané, nematoucí a účel plnící. Dalšími kvalitními postupy dokonale udržují tempo, jež se žene kupředu mílovými kroky míjící scénaristicky kvalitně vypointované zvraty a postupné odkrývání dokonalosti celého plánu loupeže. I snaha autorů o vyvolání sociálně mířených otázek na téma, která ze stran konfliktu je ta dobrá a která naopak špatná a rozštěpení námi zažitých pořádků na toto téma, jež nám byly v mladém věku kladeny na srdce, se celkem daří. 9 z 10, velké překvapení. (01.02.2020)

Papírový dům předcházela pověst mimořádné událost na poli heist žánru a první série to víceméně potvrdila. Je to vtipné, originální, drží to pohromadě a je to obsazené zajímavými neokoukanými herci. Seriál se vrátil k trendu, který kraloval v 70. a 80. letech, tedy k šarmantní partičce kriminálníků, kteří vytírají zrak státní moci a z policie dělají bandu šašků. Logické díry nemají takový rozměr, aby mi nějak překážely, uvidíme, kam hrdiny povede druhá série. Bál jsem se, že můj dojem pokazí řada "šokujících" zvratů a konspirací á la Útěk z vězení, ale není to zatím ani zdaleka tak otravné jako zmíněný americký kousek. Celkový dojem: 90 %. (29.10.2020)

Dámy a pánové, tohle je pecka největšího kalibru, suverénně nejlepší seriál, který jsem za poslední dobu viděl, který má doslova VŠECHNO (!!!), co jsem si kdy mohl od seriálu tohoto žánru přát a řekl bych, že La casa de papel je takový majestátní souhrn mých oblíbených seriálů v jednom (hustým napětím a až nervy drásajícími zvraty připomínající první sérii Prison Break, španělsky mluvícím Narcos...) Nevím jestli se tomu dá říkat guilty pleasure (přeci jenom seriál je sám o sobě populární už v této době, kdy vyšla čtvrtá série), ale tohle je taková bomba, na které si prostě nemůžu neujíždět. Samotný příběh o vloupání, které je vymyšleno doslova GENIÁLNĚ GENIÁLNÍM PROFESOREM, což je upřímně nejspíše moje nejoblíbenější seriálová postava vůbec (nemyslím si, že má momentálně konkurenta), ale v závěsu stojí celý jeho tým od vynikajícího Berlina (za profesorem opravdu zaostává jen o malý kousek za profesorem), sexy Tokyo, sympaťáky Ria s Denverem, kopáče Moskvu nebo atraktivní Nairobi. Potěšili samozřejmě i Oslo a Helsinky. Našlo se tu také nespočet hlášek, které v žádném případě sem nechci psát (jen si je vychutnejte!!!) a došlo také na spoustu sexu (v trezoru, hangáru... proč ne!) Tenhle seriál je skvost Netflixu, skvost španělské kinematografie a jedna velká slast pro mě samotného. Zážitek jako sem už dlouho nezažil při sledování seriálu! 1. série - 100% (16.04.2020)

První sezóna seriálu mi bezvýhradně vyhovovala. No, bezvýhradně, našly by se nějaké drobnosti, ale já jsem se je rozhodl velkoryse ignorovat, protože jsem se až příliš dobře bavil. Celá ta propracovaná operace mi silně připomínala film Inside Man, pouze motiv byl méně (spíše tedy vůbec) čestný. Díky tomu jsem si alespoň nemusel žádnou postavu oblíbit, tedy to jsem si původně myslel, nakonec to u mě vyhrála Nairobi pro svůj neskutečně strhující entuziasmus. Závěr řady byl ale pro mě jako diváka těžce frustrující, scénáristé by asi nechtěli číst mé myšlenky po vyjetí finálních titulků. Skvělá záležitost. (20.02.2020)