Nová šance

Něco o filmu je tu napsáno velice hezky a zbytek mne nezajímá. V každém případě dávám čtyři hvězdy. Dal bych pět ale kvůli pár drobnostem nemůžu. I tak je to opravdu skvělý film který připomene to co člověk prožil a sám musel bojovat aby se z toho oklepal. Připomene že není dobré se trápit i když nikdy nesmíš zapomenout. Velmi hezké podání! (02.01.2019)

Jak se se ztrátou blízkého člověka vyrovnáváte vy? Každý po svém co? Snažíte se dělat, co jste nedělali? Cvičíte, kouříte, jak nikdy dříve, snažíte se přemítat proč? Ano, to všechno dělám. Zároveň jsem si vždy myslel, že pomáhají vnější stimuly. Payton Sawyer z One Tree Hill říkala, že hudba vždy pomáhá, ať se cítíte jakkoliv a procházíte čímkoliv. Měla pravdu, hudba opravdu pomáhá. Docela dlouho to bylo jediné, co jsem měl. Postupně jsem pochopil, že i filmy jsou stejné. Začal jsem se na ně zase dívat. Zvlášť, když si v každém něco najdete, berete ho jako inspiraci a můžete se z toho nakonec vypsat. V Nové šanci mají pravdu ve spoustě věcí, co říkají. Že je každý nahraditelný (s tím zatím nemůžu souhlasit, ale jednou budu), že zármutek drtí a emoce se projevují fyzicky, že každý potřebuje čas od času se o někoho opřít (moc ti děkuji za všechno moje oporo). Pomáhá probírání starých věci? To jsem zkusil a určitě ne. Pomáhá sundat si prsten? Taky jsem to zkusil a taky moc ne. Pomáhá samotné sledování filmů? Rozhodně ano. Ne, nikdo mi neumřel, jen jsem přišel náhle o svou nejbližší osobu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi to finálně dojde zrovna u takového obyčejného, úplně průměrného filmu. Poslední cigáro na balkóně a pak první opravdový dospělý rozhovor za poslední dobu. Smáli jsme se, brečeli, řekli si spoustu pěkných a upřímných věcí, jsme domluveni na budoucnosti, nebudeme si dělat naschvály (tak to prostě bude a klapne to), přestanu na to myslet jako na moji prohru. Uděláme dětem poslední pěkné společné léto. Ten rozhovor pomohl nám oběma, pochopili jsme, že se nemůžeme k sobě chovat jako doposud. Budeme na sebe hodní. Užijeme si to a půjdeme každý vlastní cestou, na které se budeme i nadále potkávat, ale budeme se k sobě chovat hezky, budeme k sobě cítit respekt, budeme se mít i rádi. Jen nebudeme spolu. Tak to asi mělo být, život takový prostě někdy je, zůstane nám ale vše, co jsme spolu prožili, zůstanou nám děti, zvládneme to. Bylo to strašně rychlé, necelé tři měsíce a je konec. Jsem na nás oba moc pyšný, protože po dnešku mám poprvé pocit, že budoucnost není jen černá. Ano, čekají nás ještě nepříjemné rozhovory, kdy budeme říkat pravdu nejbližším, ale i to zvládneme. Že v tom není nic o filmu? To pro mě není teď důležité, důležité je, jak moc mi pomohl. Abych nezapomněl, J.K. Simmons je skvělý herec. Ve většině jeho rolí ho mám prostě rád a umí to. (anonymní ČSFD sebeterapie volume 15) (25.06.2023)

Příjemná nezávislárna s takovou tou lidskou atmosférou, kterou podobné filmy musí mít, aby byly fakt dobré. Herci do jednoho skvělí, hodně potěšila Julie Delpy, kterou přece jen zas tak vidět není.. btw čtvrtý film s Odyeyou Rush za posl 6? týdnů, který jsem viděl, a už konečně chápu, co na ni všichni vidí. (26.02.2018)

Je to taková klasická oddechovka/vztahové drama, jakých už bylo natočeno nespočet, ale přesto jsem vydržel až do konce. A je to hlavně proto, že J.K. Simmons a zbytek hereckého obsazení odvedli dobrou práci. A i přes snadné zaškatulkování tohoto snímku do kolonky "občas trochu komedie a občas slzopudné drama" jsem měl příjemný pocit, že minimálně průběh nebyl úplně tuctový, i když film nevyhnutelně směřoval k očekávanému konci. (30.12.2020)

Přesně takhle má vypadat dokonale nudný film, ani drama, ani komedie, ve kterém se vůbec nic neděje. Okoralý vdovec a matikář se svým studujícím synem přijíždí na nové místo, do nového domu, s vidinou nového začátku. Starý si nabrnkne kolegyni z práce, učitelku francouzštiny, vaginálně stárnoucí děva neváhá, stařík přece jen zvažuje psychoterapeutická sezení, mladý doučuje pubertální, depresemi se zmítající masochistku, propadající z francouzštiny, a má s touto děvou neurčitý vztah. Na škole celkem zapadl do kolektivu, znelíbil se mu jen dominantní hejsek, co mu leze do zelí. A na škole se dal na povinný běh. Nastínil jsem to nejpodstatnější a nejzáživnější z celého filmu, který se nádherně vleče. Scenárista a režisér v jedné osobě Kurt Voelker má dar bezvadně nudit. Film zabaví jen minimálně, zajímavé momenty se dají spočítat na jedné ruce, mužští hrdinové s oblibou zvracejí, ženská hrdinka se s oblibou řeže. Celý film hlavně těží z dobrého hereckého obsazení. J.K.Simmons mně otcovsky k příliš mladému Joshi Wigginsovi nepasoval, ale dával své herecké polohy kvalitně, Wiggins na mě nepůsobil tím nejsympatičtějším dojmem, ale i on místy ušel. Odeye Rush byl přisouzen part psychicky labilní pičky, se kterým si uměla poradit a čtvrtou do party byla Julie Delpy, která nepůsobila rušivě. Dějově byl film velmi nevzrušivý a naprosto jednotvárný, nevyskytl se zde jediný komediální okamžik, do dramatu taky scházel notný kus. Nejblíže to mělo k slabšímu psychologickému filmu, na němž je znát, že herci značně převyšují kvality režiséra i scenáristy. 5/10 (23.06.2018)