Cukrár

Přišlo mi, že většina dialogů neprobíhá bezprostředně a často se ani nedočkáme jejich zakončení. To samé platí i o jednotlivých scénách. Neznamená to však, že by snímek byl prázdný. Ke zvolenému tématu mi tato volba seděla a herci to odehráli suverénně. Jenom prostřední část zbytečně opakovala předchozí dění a větší míra explicitnosti taky nebyla nutná. Jinak se s tím ale pracovalo decentně a neobjevila se namyšlená snaha moralizovat. A soundtrack je krásný, ale příliš mi neseděl k momentům, které podkresloval. 3,5* (Brno, kino Scala) (28.01.2018)

Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. (02.07.2020)

V podstatě je to celé bizár hraničící s blábolem. Thomas je mladý, ne nesympatický, pracovitý a i povahově v pohodě gay v jednom z "nejteplejších" měst Evropy, ale je sám. Mno, divné, ale budiž. Zamiluje se do ženatého Izraelce, který je v Berlíně jen občas. I to by se ještě dalo, protože láska mívá mnoho podob. Když milenec umře, vypraví se do Izraele....jako proč, čeho tím chce dokázat? Tam se nechá zaměstnat u vdovy po milenci....to už je poněkud úlet. Když s ní ale skončí v posteli, tak už je to total hardcore. Tvůrci zřejmě jedou na módní vlně neurčité sex. orientace, která je prostě in. Bohužel, toto není můj šálek kávy. Body jsou za jinak klidný příběh, za Izrael, střet kultur, sympatické herce. (04.09.2021)

Velice dobře zpracovaný snímek. Film hodně vsází na trochu depresivní atmosféru, kdy přímo vybízí k tomu, aby se divák vcítil do hlavních postav, což se u mě podařilo. Místy mi bylo až nepříjemně úzko. Herci zahrály své role s přehledem, a to především Tim Kalkhof, protože ty scény, kdy kamera zabírá jen jeho a on bojuje se svými vnitřními pocity...skvělá práce. Docela zajímavé je i to, jak málo hudebního podkresu ve filmu je a rozhodnutí film vést ve třech jazykových variacích také nebyl špatný nápad. Film pak působí o to více reálněji. Rozhodně dobře odvedená práce po všech směrech. (10.01.2019)

Rosamunde Pilcher meets Ferzan Özpetek. Kto videl Le Fate Ignoranti, vie, o čom píšem. Až masochistické motivácie hlavnej postavy, ktorá jedná neracionálne, nelogicky, akokoľvek osamelo sa cíti...považujem sa za priemerne citlivého človeka, ale toto ma obišlo navždy a ďaleko. Už si len zahrať na klavíri a poplakať..PS: mnohé scény boli koncipované nepatrične až amatérsky...nie, nie, nie... (25.10.2017)