Nie som čarodejnica

Jinakost není slabost. A to platí i pro film I Am Not a Witch. Film je jiný, pro evropského diváka těžko pochopitelný (omlouvám se, že jsem se stylizoval do škatulky typického evropského diváka), i přes svou příjemnou stopáž vcelku dlouhý, připomínající hraný dokument, navíc s nezvyklými výrazy herců. A právě proto je jedinečný. Pro mě je to jedno z prvních setkání s artovými africkými filmy, a proto mě bude asi ještě nějaký čas trvat, než si na tento styl zvyknu. Nicméně jako sociální drama s nastaveným zrcadlem tradičním kulturním zvyklostem a pověrám to asi může fungovat. Z kina bych ale po zhlédnutí tohoto filmu odcházel s rozporuplnými pocity a naštvaný z toho, že jsem si nepřečetl návod, jak zacházet s africkou kinematografií. Shlédnuto v rámci projektu Scope100 (08.04.2018)

Jasně, tohle je snímek, který vám nemusí sednout, můžete si říkat, že to je prostě pošahané, jak lidé v Africe žijí, ale stejně tak si oni mohou myslet o nás, že jsme pošahaní. Ale je fakt, že obvinit malou holku z čarodějnictví je přece jen trochu moc. Bohužel i v dnešní době se najedou lidé, kteří tomu budou věřit. A klidně bych se vsadil, že všichni nebudou z Afriky. (09.03.2018)

Pro mě osobně zcela nesnesitelný film, do konce jsem ho zhlédl jen s největším sebezapřením. Dramaticky absolutně nefunguje (místy připomíná spíše hraný dokument), má nulový rytmus (ty nekonečné scény, jak někdo někam jede, jsem osobně shledal zcela nesmyslné) a líně se vine odnikud nikam, aby nakonec dospěl k závěru, který mě svou nejednoznačností skoro až rozhořčil - vážně mi nepřijde fér nechat člověka koukat 90 minut na film o postavě, o které se absolutně nic nedozví - není jasné nic o její minulosti a ani nic o jejím konci, a ačkoli mi jí bylo samozřejmě líto, stejně jsem byl na ten film akorát naštvaný pro to, jak to divákovi nijak neulehčuje a jak skoupě dávkuje informace (člověk se například vůbec nedozví, jestli se toto skutečně někde děje, nebo je to celé jen vymyšlené). Ten Vivaldi mě tam potom opět jen otrávil, podle mě je to jen samoúčelné použití krásné hudby pro dodání dramatické atmosféry několika scénám, které by samy o sobě byly jinak zoufale banální (skupinka žen jede busem a na pozadí toho hraje notoricky známá barokní hudba? lepší ukázku umělecké onanie aby pohledal). Ani kdyby to bylo podle reálných faktů, stejně bych ten film nevzal na milost, protože když opadne prvotní eurocentrický údiv z konfrontace se světem, který je tak diametrálně odlišný od toho našeho, nastupuje jen zoufalá nuda filmu, který ve mně kromě otrávenosti a naštvanosti v podstatě jiné emoce nevyvolal. Tušil jsem to už podle toho graficky šíleného plakátu, že to nebude film pro mě, a měl jsem zcela pravdu - bohužel. (17.03.2018)

Kdyby příběh byl čtyřiceti minutový, tak by asi nebyl špatný. Takhle se ten africky viděný život nedá vydržet moc dlouho. Sice to může na první pohled působit zajímavě, ale jakmile Vám tam šaman začne tancovat v kanceláři a rozmýšlet o životě jedné holky, tak věřte, že Vás to začne štvát. Jako zajímavost je tento film dobrý, ale v Evropě nemá šanci více zaujmout. (06.03.2018)

Kdyby točil Bruno Dumont v Zambii, zřejmě by nemusel tolik nadsazovat (haha). Jinak jediné, co lze snímku vytknout, je možná až příliš jednoznačný emancipační akcent - vrcholící v symbolickém dešti (jak jinak) a osvobozených stuhách vlajících ve větru (to jsou tradiční prvky sociálně kritických realistických románů či filmů - použité v podobném duchu už tolikrát, že už je jen málo kdo bere vážně). Smysl snímku by byl zřejmý, i kdyby tak moc netlačil na pilu, ale zřejmě jde o snahu zavděčit se většinovému festivalovému publiku. Jinak poznámka strany hudby - obvykle mě trochu štve, že přestože existuje nepřeberné množství artificiální hudby, 95% filmařů snad zná jen Vivaldiho, Beethovena a možná Bacha (pravda, tady byl ještě ten Schubert). I když to provedení LQS mělo v tomhle snímku poměrně zajímavě skřípavý zvuk a vytvářelo zábavně podvratný kontrast. Ostatně podvratnost se silně satirickým ostnem je to, co u tohoto filmu hodnotím nejvýše. (31.03.2018)