1922

Už někdy v páté minutě filmu je jasně naznačeno, co se stane a o čem to pak asi všechno bude. Takže člověk doufá, že to bude jinak anebo když už to má být takhle, tak ať je to alespoň nějak sofistikované nebo v dalším vývoji něčím překvapivé. Jenže tůdle nůdle. Po marném čekání na spasení se objeví krysy, které překvapí jen tím, že si je King neodpustil. A ta návštěva ze záhrobí je pak překvapivá asi jako zima v lednu. Z tohohle námětu by těžko vykřesal něco víc i mnohem větší tvůrce než je Zak Hilditch (jehož These Final Hours přitom vůbec není marná záležitost). Výchozí materiál by možná stačil na půlhodinový kraťas - pak by z toho snad byl alespoň průměrný snímek. Ale 100 minut? Ti, kdo se nechali nalákat zjištěním, že muziku dělal Mike Patton, známý coby zpěvák Faith No More a člen různých avantgardních hudebních projektů jako Mr. Bungle nebo Fantomas, asi taky nebudou soundtrack k 1922 považovat za nějaké jeho zásadní dílo. Celkově je to jedna z nejslabších a nejzbytečnějších kingovin, jaké jsem kdy viděl. Na závěr si neodpustím dva vzkazy zdejším přidavačům žánrů: 1) Pochybuju, že takhle si někdo představuje "krimi". 2) Já vím, že na csfd musí být vše, co je "horor" zároveň automaticky i "thriller", ale co kdybyste s tím už šli konečně do prdele a nechali se nahradit někým, kdo umí používat vlastní mozek? (29.07.2020)

Thomas Jane tu zahral zatrpknutého burana znamenite a pôsobil ako ďalší z bratov Bondurantov zo Zeme bez zákona. Celý príbeh sa v podstate točí okolo neho a jeho vnútorných démonov, na úkor čoho neboli charaktery ostatných postáv naplno rozvinuté. Niektoré výjavy s krysami majú schopnosť vryť sa človeku do pamäte, no na druhej strane duchárske scény postrádajú grády potrebné nato, aby ohromili súčasného, kvalitnejšou žánrovou produkciou vytrénovaného diváka. (23.10.2017)

Vôbec žiadna lahoda od Stephena Kinga. Ide o slušnú psycho depku, doslova horor. Na škodu tu je hlavne dosť chladné, odťažité podanie, ktoré si proste nedokáže podmaniť diváka a ide úplne okolo neho. Surové to je a dosť, prvky hororu sú dosiahnuté a hlavne spracované s citom, len celková celistvosť tomu chýba. /50%/ (13.04.2018)

A zase, typická Kingovka, která má nekonečný rozjezd, je sice příběhově hodně dobře natočená, ale hororově velmi chabá. Čekejte radši rozsáhlý styl vyprávění, než minimalistický horor. Jestli vyloženě nemáte náladu na rodinnou drámu, asi si to ani nepouštějte. Řekla bych ale, že tahle Kingovka dopadla asi líp, než Flanaganova Gerald's Game, jejíž konec působil nesourodě. Tady děj jen tak hodně pomalu plyne, sem tam se objeví nějaký výjev, takže žádnou svižnou akci taky nečekejte. Doporučuji vám obrnit se na tento snímek trpělivostí a na konci prostě uvidíte, jestli to stálo za to nebo ne. Mně to za to stálo tak polovičně. A určitě to není nic, na co bych si za pár měsíců vzpomněla. (19.02.2018)

Standardní a ničím výjimečná adaptace Kingovy povídky, která asi o moc lépe dopadnout nemohla. Ono totiž zfilmovat typicky kingovské vnitřní monology a popis psychologie postav je vesměs nemožné a nutno říct, že Hilditch se s tím popral se ctí. Minimálně v první polovině nemá problém s pořádně hutnou atmosférou, z níž je cítit, že se něco hrozného stane, v čemž si ještě pomáhá pouze náznaky, moc hezkým vizuálem a úchvatným prostředím amerického maloměsta. Vrcholem pak je hodně brutální sekvence vraždy manželky, která má (pravděpodobně) blízko k realismu a je hodně přesvědčivá. Poté ale snímek trošku upadne, i když by právě v tomto momentu měl být hutnější a děsivější. Hilditch se pak uchyluje k laciným béčkovým berličkám typu lezoucích krys, halucinací, děsivých přizraků a podobně, což chvílemi funguje, většinou ale působí nenápaditě a očekávaně. Příliš neprospívá ani pomalé tempo, které už je ke konci nesnesitelné a výsledek tak působí subjektivně delší, než ve skutečnosti je, navíc už se mu nedaří využít potenciál, který nabízí oddělená linie zmizelého syna. Právě s rostoucí stopáží totálně vyniká fantastický výkon Thomase Janea s jeho jižanským přízvukem, který drží film nad vodou a jeho utrpení je takřka hmatatelné, za zmínku stojí ještě Dylan Schmid jakožto jeho syn, který je velmi dobrý, ve své samostatné příběhové linii ale nevýrazný. 1922 je tak hodně slušná adaptace kingovy povídky, kterou sráží pomalé tempo a laciné béčkové propriety, předloze ale ostudu nedělá. 60 % (01.04.2018)