Trblietanie v tráve

Ach jo, to zas byla nuda. A když už to nebyla nuda, tak to bylo nevěrohodné a přepjaté. Nejlepším důkazem je scéna, kdy se Wilma koupe a její matka si s ní jde popovídat, načež na ní Wilma začně neskutečně řvát a hysterčit. To je jedna z nejhorších scén, co jsem ve filmu viděl. Oscara za scénář si zasloužilo West Side Story... Nebo cokoli jiného... (16.06.2007)

V tomhle filmu se souloží v autech, ale nemluví se o tom veřejně. Nejlepší byla ta mumie na houpacím křesle při Deanině odjezdu ze sanatoria :-) Konečně snímek, ve kterém si uvědomili, že když někdo dostane pěstí do obličeje, tak to dost bolí. Film v podstatě dělí Deaniena duševní choroba na dvě části. Ta první je sladce romantická, sice hodně naivní, ale krásná. Atmosféru jen lehce kazí Budova (Warren Beatty) navrátivší se sestra Ginny (Barbara Loden). Sestřička je tak trochu vamp a do Stamperovic rodiny vůbec nezapadá. Na svou dobu se objevuje poměrně dost choulostivé téma - totiž okolnostmi a především konvencí vynucená sexuální abstinence mladých (tzv. před svatbou ne!), dokonce jsou více než patrné narážky na prostituci - to je to Warrenovo "another kind of a girl". Druhá část už ale není vůbec romantická, spíš trochu psychologická, taky dlouhá, a především - strašně moc smutná. Už mockrát jsme viděli ve filmu, jak veliká láska zbytečně uhasne, aby pak při rozfoukávání ještě víc vše udusila. V tomto případě byla Deanie Loomis (Natalie Wood) v sanatoriu příliš dlouho (a asi mi něco uteklo, ale nepostřehl jsem, proč ji vlastně Bud nechal), takže si pak jen mohla pochovat v náručí Buda juniora. I když nejsem zrovna na chlapečky, objektivně uznávám, že Warren byl asi největší fešák tehdejšího filmu, tedy v tom roce 1961, kdy v podstatě začínal točit. Konstatuji, že Natalie Wood je ještě hezčí než Bonnie Parker (Faye Dunaway), ale to platí jen pro tu první část filmu, pak už se mi zdaleka tolik nelíbila (patrně pod vlivem své šílené role). Mno na začátku jsem měl tendenci dát pět, ale zase ta druhá polovina (myšleno dějově) byla jen na dvě (jsem totiž nenapravitelný skrytý romantik a tak děj prožívám až možná příliš), takže to bylo tentokrát velké dilema. Každopádně skvělý pan herec Warren Beatty mě opět ani trochu nezklamal! Viděno pochopitelně v originále. EDIT 2016: Viděno i v původním dabingu ČT Praha 1971 - leccos se mi tím v ději vysvětlilo, nic to nemění na faktu, že Třpyt je hodně smutný film o tom, jak skrupule, mravokárnost a dogmatismus mohou zničit jednomu život. (30.06.2008)

První láska může být tak opojná! Jenže před takovými sto lety, kdy se zhruba tento film odehrává, aby dívka nepřišla do řečí, museli dva zamilovaní počkat do svatby. A to je odrazový můstek pro vše, co se v tomto příběhu plném chtíče, tužby, vzplanutí a lásky odehrává až k úplnému zbláznění hlavní hrdinky, jež je natolik posedlá láskou ke svému milému, až začne raději toužit po smrti. Strhující milostné drama mi ukázalo, jak krásné, vzácné, ale zároveň složité je milovat vroucně až k zbláznění. Film sám o sobě se pyšní zajímavým příběhem, který v sobě zahrnuje nejen blahobyt 20. let 19. století, ale i krach na newyorské burze, nabízí ale i troufám si tvrdit na svou dobu odvážné scény ukazující teenagery buď jako slušné a mravné, nebo naopak jako prostopášné a zhýralé, čímž režisér Elia Kazan zřejmě Americe nastavil velmi nebojácně zrcadlo tehdejší morálky. Samozřejmě herecké výkony samy o sobě pomáhají ke strhujícímu vyznění tohoto filmu plného velkých dramat, velké lásky, velkého smutku, velkých odříkání a nakonec i velké naděje, jež je tolik nezbytná pro život. 24letý Warren Beatty a 23letá Natalie Wood (za tento film získala svou druhou nominaci na Oscara) zde svou romanci hrají srdceryvně, uvěřitelně a jsou absolutně strhující. Za mě úžasný filmový zážitek, který si mě našel jen jaksi mimoděk v pondělí večer na ČT Dvojce, a který se mi dostal pod kůži. (16.07.2019)

Příjemné překvapení. Jisté výhrady by jistě byly - a to především ani ne tak k hereckým výkonům, jako k celkovému vedení herců, které bylo ale v té době standartní (přehrávání, sentiment). Některé scény jsou trochu nepochopitelné, některé naivní - především když se tvůrci snaží zachytit a pokud možno nějak osvětlit milostný život tehdejší americké mládeže a jejich z tohoto vyvstávající traumata. Kamera a střih jsou dokonalé. Několik neotřelých a zajímavých režijních řešení - například scéna smrti otce hl. hrdiny za zvuku jazzové hudby. Nebo neustálá přítomnost černošských metařů a řidičů, bezdomovců, bláznů či starých opuštěných dam, kontrastujících se společností okolo hlavních postav. Tentokrát musím souhlasit s americkou filmovou akademií - režie na oskara asi nebyla, ale scénář jistě ano. Jak říkám - velice příjemné a nečekané televizní překvapení - především druhá půlka a závěr. (03.12.2006)

Další Kazanova skvělá dobová mozaika. Tentokrát vzal diváka na exkurzi na konec dvacátých let USA, tehdejší společnost ukázal na jednom neustále se vyvíjejícím jevu, přístupu k sexualitě a druhém, který se také stále vrací, hospodářském úpadku. Vývoj postavení ženy se odehrává v mantinelech toho, co dovoluje předchozí generace, která je navíc ovlivněna svou vlastní výchovou. Nejzřetelněji je to vidět na přístupu Deaniny matky, která ji odrazuje od jakéhokoliv sexuálního styku, přímo jej démonizuje a korunu nasazuje tím, když popisuje, jak se žena musí proti své vůli poddat muži, jako nutné zlo pro to, aby mohla nosit dítě, že žena si samotný akt neužívá, jako muž. Postava matky byla v tomto ohledu výborně ztvárněna Audrey Christie, skvěle nesympatická žena. Z druhé strany barikády ovšem není situace o mnoho lepší, jednání Budova otce nesvědčí o tom, že by měl k ženám nějaký respekt, což je zase vidět z toho, jak jedná (ignoruje) svou ženu, čímž byla pokřivena výchova jeho vlastní dcery. Také když Budovi doporučuje, aby se vybouřil u dívky „jiného typu“, což Bud nakonec učiní, má na svědomí Deanin kolaps. Budův otec je zase hnán touhou po úspěchu, je to skutečný pionýr amerického snu, což však ve výsledku vedlo k rozkladu jeho rodiny. Bud a Deana z toho nakonec vyšli ještě dobře, oba dostali šanci na nový začátek, a i když se zdáli být docela spokojenými, nikdy to asi nebude to, co to mohlo být. V tomhle ohledu opět zasmušilé a veselé vyznění filmu zároveň, zde mi to připomínalo Unaveni sluncem – minulost je nevratná, naše dětství, nebo lásky, jsou to jediné pravé a opravdové, ale už se nikdy nevrátí a nemá smysl jimi žít. Jediné, co má smysl, je dívat se do budoucnosti a vyčkávat ji s otevřenou náručí, neboť nikdy není jisté, co a koho nám přinese. A zase jednou je nám připomenuto, že peníze nejsou klíčem ke štěstí, naopak mohou naší být zhoubou, když k nim jedinec upírá veškeré své naděje ohledně budoucnosti. Pády jsou méně bolestivé, když ztrácíme málo, než vše a hospodářskou krizi lze vnímat jako příležitost pro očištění, možnost nového startu. Naopak, právě zřeknutí se moci peněz může být osvobozující. Záleží totiž především na tom, s kým společné chvíle života žijeme. Stanislavského metoda vede k často přehnaným emocionálním výlevům, hysterii a podobně, a to i v tomto filmu, ale v Kazanově režii mi velmi vyhovuje a do jeho příběhů prostě sedne. (07.10.2012)